Velmi
dobře námKOA – Dobře nám, Indies scope Records 2008,
celkový čas: 61:46
Nová deska skupiny KOA je neuspěchaná, proto nejen
nadprůměrně dlouhá, ale i nadprůměrně dobrá. Představuje sedmnáct písní,
které kapela odehrála bez hostů, a je jejich prakticky celá i autorsky, až
na text k písni Mladá Boleslav, jehož spoluautory jsou Zuzana Navarová,
Radůza a Chaker Khaouaj (hudba Navarová) a na Navarové píseň Hrajou smyčce
(Tu si pamatuji v Zuzanině podání a pánská verse je srovnatelná a přitom
jiná). Autorsky má nejvíc skladeb Mário Bihári (8), ostatní pánové přidali
každý dvě písně a jedna je taková kolektivní (Get it off). Na postu zpěváka
největší roli hrají Mário Bihári a František Raba. Všichni čtyři muzikanti
jsou velmi dobří sami o sobě, a navíc v písních se navzájem umocňují.
Poměrně překvapivou novinkou je, že Omar Khaouaj kromě akustiky sáhne dost
často i po elektrické kytaře, na kterou hraje stejně tvárně – od country po
jemnější rock. Camilo Caller střídá celou bicí soupravu i jemné perkuse a
pochopitelně “akustickou židličku” cajón. František Raba střídá kontrabas
s baskytarou a Mário Bihári mnohem častěji hraje na piáno (ať už akustické
nebo různé elektrické varianty) než na akordeon. U Koa jsme zvyklí na
hudební pestrost, mnohost inspirací a nadhled. Ani po této desce si odvykat
nemusíme. Některé melodie jsou až popově vemlouvavé (Malý princ), ale
inteligentní aranže je drží přinejmenším v mezích vyššího populáru. Bihári
zpívá velice laskavým způsobem, výrazově něžně. V jeho frázování zůstalo jen
v náznacích něco z Ivánovy agogiky, takové to jemné čekání, ale je to už
naprosto osobitý výraz. Přesto v několika málo místech mám pocit, že to
frázování není tak úplně české. Část písní si napsal pěkně vysoko, ale
zvládl to, i když jsem se třeba v Jabloni přistihl, že se šponuji na židli s
ním. František zpívá s větším nadhledem a méně emocemi, ale působí to právě
v kontrastu velmi rajcovně. Ale i zpěv ostatních dvou členů přesahuje to,
čemu se pejorativně říká muzikantské zpívání. Zpívá se pochopitelně
mnohojazyčně, česky, slovensky, rómsky, francouzsky, anglicky, španělsky a
nějakým asijským jazykem. A to mnohdy v jedné písni více jazyky, například
v Get it off anglicky, romsky, česky a španělsky. Všechny cizojazyčné verše
jsou ovšem v bookletu přeloženy. Nemyslím si, že Koa je kapela, která by
stála a padala s texty, ty jsou většinou jen odrazovým můstkem k pocitu,
který je v základě umocněn muzikou. Bihári je jako textař bezelstně
pozitivní, i když třeba píseň zachycuje smutný pocit (O smuteční vrbě), je
výsledný pocit konejšivý až osvobozující. Texty nepracují s žádnými velkými
metaforami, vlastně jsou napsány většinou z těch nejjednodušších slovíček,
ale právě některá z nich jsou natolik archetypální a zatížená spoustou
našich konotací, takže možná právě ty budou rozdělovat názory posluchačů.
Melodie občas něco připomenou, někdy myslím až provokativně schválně (třeba
Oblázky už od pohvizdování v úvodu píseň Hlásná Třebáň je krásná), ale to už
tak ve světě chodí. V kompozici na mne silně zapůsobila místa, kde byl
dostatek prostoru pod tóny (Dobyvatel slunce) i ta, kde naopak zvuk byl plný
a kompaktní. Pokusit se nějak zmapovat, jaké hudební vlivy na desce jsou, by
asi bylo složité, pokud se nespokojíme s floskulí jazz, rock, latina, etno.
Pro mne je nejvýraznější právě ono najazzlé hudební cítění, ale jazzman by
to možná cítil jinak. V bookletu kromě textů najdete i zdařilé momentky
všech členů kapely v hudební akci (Richard Procházka) a základní informace o
tom, kde byla deska nahrána (studio Proffesional sound). U písní sice mohlo
být uvedeno, kdo zpívá sólo, ale myslím, že hlasy jsou natolik odlišitelné,
že se bez toho nakonec obejdete. Obal desky je zářivě oranžový a výrazný
nápis KOA se v něm změnil v usměvavý obličejík. Myslím, že docela
symbolicky, protože z kapely dýchá pohoda a lehké pousmání. Zvuk je pěkný,
čistý, vymazlený. Album celkově vyznívá nejpopověji, nebo chcete-li
nejtanečněji z celé diskografie desetileté kapely. Což by jí možná mohlo
přinést víc hraní v našich rádiích, ale do hlavy selektorů nevidím.
Jiří moravský Brabec
Folk & Country 2/2009