Oslava smutného zpěvu

Ida Kelarová/Desiderius Dužda/Tomáš Kačo/Škampovo kvarteto: Romská balada, Indies Scope 2010, celkový čas 57:29

„Romové pro své písně nepoužívají noty, neboť charakteristické volné rytmické nakládání s půltóny a čtvrttóny se snad ani nedají notovým písmem zapsat. Romská píseň je založena na výrazném přednesu, který se bez vyslyšení zpěváka dá písemně interpretovat jen těžko. Charakterizuje ho složité frázování, natahování, zrychlování, přestávky, nádechy. Toto dodává písním jedinečné kouzlo,“ píše se v knížečce, která je součástí alba Romská balada. Na něm se osvědčené duo Ida Kelarová & Desiderius Dužda spojilo se Škampovým kvartetem a pianistou Tomášem Kačem a představuje novou podobu svých táhlých písní. Jinou – ale neméně dobrou – než na starších projektech se skupinou Romano Rat nebo s jazzovou formací Jazz Famelija. Z mnoha možných významů slova balada jsou pro toto album klíčové dva. Baladu je zde třeba chápat v první řadě jako pomalou píseň, v níž melodie výrazně převyšuje nad složkou rytmickou („volné rytmické nakládání…“) a částečně i nad složkou harmonickou (i když ta je při zvoleném obsazení nepřeslechnutelná). Za druhé lze baladu vnímat jako lyrickoepickou píseň s textem smutným, v některých případech dokonce tragickým. Romské balady (a romské písně obecně) ve svých textech často pojednávají o smrti, o bídě, o absenci komunikace a sociálních vazeb („Nikdo mě neslyší, nikdo mi nevěří“ – Devloro miro). Vraťme se však k melodiím, které jsou skutečně od začátku do konce alba pomalé, smutné (mollové), při nepozorném poslechu jedna druhé podobné. Ve srovnání s bohatě aranžovaným jazzovým CD Aven bachtale! je Romská balada album takřka minimalistické, s tichým doprovodem smyčcového kvarteta a klavíru coby jediných nástrojů. To však v žádném případě neznamená, že by šlo o desku nezáživnou a nudnou. Zatímco Škampovo kvarteto ve většině případů pouze nenápadně vykresluje atmosféru a načrtává více či méně hutné kontury skladeb, výraznějším hráčem je překvapivě Kačův klavír. Ten album zahájí jemně jazzovou ouverturou (Mamo) a po celou hodinu jeho hra vyplouvá na povrch zřetelněji než většinou nenápadná a konejšivá síla smyčců. Škampovo kvarteto do děje zasáhne výrazněji pouze v některých skladbách – například v Mri čhaj a Mamo miri. K nejsilnějším instrumentálním momentům alba však patří společná gradace všech pěti nástrojů (např. právě v Mamo miri). Hlavním nositelem melodií i dynamiky jsou však hlasy – nejen tedy Idy Kelarové, jejíž sólový zpěv se objeví jen v těsně nadpoloviční většině skladeb, ale také Desideria Duždy a několika hostů (Jan Dužda a Lukáš Horváth coby sólisté plus další doprovodní vokalisté). Navzdory účasti „vážnohudebního“ tělesa tak Romská balada netvoří komorní analogii k symfonickým albům Čechomoru, Stinga či Lucie. Doplňuje či rozšiřuje diskografii dua Kelarová & Dužda jiným směrem. Zatímco na výborném albu Aven bachtale! plnil hlas roli jednoho z nástrojů a celek byl oslavou jazzové harmonie, která převažovala nad vyprávěním příběhů, novinka skutečně stojí v první řadě na melodické lince zpěvu (se všemi specialitami romské hudby citovanými v úvodu článku) a na textovém poselství. Přizvaní hudebníci pouze jemně dotvářejí náladu vyprávěných balad. Proto je dobře, že právě na rozdíl od Aven bachtale! obsahuje booklet kompletní texty písní v romštině, češtině a angličtině. Toto zaměření na text posouvá album Romská balada od jazzu směrem k šansonu a jistá uhlazenost projektu – na rozdíl od starších alb Idy Kelarové – je tedy naprosto pochopitelná. Na závěr ještě poznámka k tématům písní. Hovořil-li jsem o absenci komunikace a sociálních vazeb, neměl jsem samozřejmě na mysli vtahy uvnitř rodiny. Rodina je pro romskou kulturu stěžejním bodem a proto se jednotlivé písně v českých překladech jmenují Bratr, Dcero moje, Maminko moje nebo Naše děti. Popisované vazby v rámci rodiny jsou pevné i přes nepřízeň osudu. A tak nejsilnější píseň alba Mamo miri (která se mimochodem objevila už na starším albu Staré slzy) začíná slovy „Umřela mi máme / Sedím u ní a pláču / Její černé ruce líbám / přes mé slzy ji nevidím“ a přitom z ní cítíme naději.