Donedávna jsem měl Jindru Kejaka zafixovaného jako mírně naivního, vcelku však příjemného autora, který dokázal být něžný k dětem (Uspávanka) i k ženám (Míšeň). Jeho písničky měly lehce zapamatovatelné melodie, občas trochu kostrbaté texty, ale dalo se tomu všemu věřit. Na nové desce zůstala z tohoto období pouze příjemná ukolébavka Dobrou noc (Zuzance). Druhý song, ve kterém se mi Kejak celkem líbí, se jmenuje Možná. Mírné filozofování podle mne naplňuje definici solidního písničkáře více než celý zbytek desky dohromady.

Jenže chce být Jindra Kejak vůbec ještě písničkářem? Nejde mi teď o to, že jej v některých skladbách doprovází regulérní rocková. Mluvím především o textech písní, které se blíží podprůměrným tancovačkovým kapelám.

Zábavová jsou v první řadě témata. Zkusil jsem si navolit náhodné přehrávání skladeb a čekal jsem, až uslyším písničku bez zmínky o alkoholu. Až u osmé jsem se dočkal; předtím mi chomutovský bard nabízel bourbon, nedopitou vodku, slivovici, znovu vodku, pivo a ještě jednou vodku, skleničku vína a panáka rumu a znovu pivo. A to jsme jen kousek za polovinou desky… Nemám v zásadě nic proti písním o alkoholu, je to téma jako každé jiné. Ale proč musí být celé album jen o jednom… Samozřejmě k nejrůznějším sortám pití přidává autor střídavě další patřičné ingredience. Mezi nimi vyniká jízda na silné motorce – jednou jako nesplnitelné přání, podruhé jako normální součást života. Ženy v Kejakově “básnickém” světě plní především úlohu objektu (holky “určené k dlouhým chvílím”, případně dokonce “holky rohatý” v pekle), případně stroje na výrobu svíčkové a na nakupování piva, který si při selhání zaslouží pohrdavé označení “drůbež”. Zdánlivě milostná Rozcuchaná opět útočí především na první signální soustavu: “Jen tričko si vem / Z toho naměkko jsem / To musím si hned bourbon dát.”

Za ocitování by stály i další verše. Absolutní a gramatické rýmy, na můj vkus nadužívaná obecná čeština, promíchaná s pokusy o básnický jazyk (“to už úděl je náš” v Už zhasíná sál) – to jsou jen některé rysy písničkářova jazyka, které by si možná zasloužily podrobnější analýzu.

O čem se musím zmínit v každém případě, jsou poslední dvě písně. Vizovice věnoval Kejak na přelomu roku svým kolegům z Fleretu. Asi však opravdu neměl na desku co zařadit, potřeboval zvýšit stopáž alespoň na pětatřicet minut, a tak svůj rozhlasový hit oprášil a nazpíval sám. Aby text nezůstal úplně stejný, vyměnil “makovici” za “bambeřici” a upravil si koncovky, aby mu šly lépe do úst (“ležej” místo “leží” apod.). A v konečné fázi autora překvapivě nedoprovází nikdo menší než… skupina Fleret!

Pokud jste dočetli až sem, omlouvám se vám. Všechno to totiž bylo zbytečné. Moc rád bych Jindrovi Kejakovi poradil, ať ve svých písních víc škrtá, ať vydává v delších intervalech, ať se nestydí přihlásit se na nějakém festivalu do textařské školy, ať se podívá kolem sebe a pokusí se najít nějaká nová témata. A popřál bych mu, ať je jeho příští album o hodně lepší než toto. Vždyť příjemný hlas a cit pro melodii má, solidní písničku taky umí napsat. Jenže co na to Kejak? “Ať si kritici trhnout / nohou nebo třebas i rukou,” zpívá v poslední písni alba.

Milan Tesař

Váš pohled na tu desku:

HOME