Ustláno v muzice

Žofie Kabelková - Peřiny z vody, Malé nakladatelství plovoucí na kře, 2009, celkový čas: 49:57

Více než šest let uplynulo mezi první deskou Žofie Kabelkové (Žiju) a její novinkou. To je tak dlouhá doba, že interpretka je do velké míry někdo zcela jiný. Dokonce natolik, že pokud bych měl Peřiny z vody s něčím srovnávat, asi bych se spíš odpíchl od projektů Dusilové s Hlavenkovou (Eternal seekers). Ale i zde jde spíš o pocit vnitřní spřízněnosti, než o zřetelné hudební příbuzenství. Na albu najdete šestnáct skladeb, přičemž Žofie je autorkou téměř celého repertoáru, jen dva texty připsal písničkář Marcel Kříž (spolu hráli kdysi v Panoptiku) a na jedné melodii se spolupodílela Petra Klementová, která s Žofií v poslední době vystupuje poměrně pravidelně a na desku přispěla i party flétny v pěti skladbách, dále kalimbou a nějakými vokály. Ty si kromě interpretace základního pěveckého partu občas přizpívala i Žofie sama. Kromě zpěvu hraje tradičně a dobře na kytaru. Včetně toho, že umí jak na úhoz přitlačit, tak ho třeba i úplně vynechat. Myslím, že Petra Klementová měla i podíl při utváření písní, jako hudební partnerka a spřízněná duše. Významný a asi rozhodující podíl měl i Stano Palúch, který s Žofií spolupracoval i na předchozí desce, a tentokrát se ujal role hudebního režiséra, doprovodil zpěvačku ve čtyřech skladbách na klavír, ve dvou na housle a dále na Fender Rhodes piáno a také na africkou kalimbu. Kromě těchto nástrojů zazní ještě třikrát kontrabas (Tomáš Baroš), jednou trubka a křídlovka (Miroslav Hloucal) a cimbál (Marcel Comendant). Dopomoc těchto ostatních muzikantů je pro vyznění Žofiiny desky podstatná, i když co do počtu tónů nijak velká. Myslím, že zde bylo poctivě hledáno, kolik tónů je možno ubrat, aby se konstrukce nezhroutila. Každý tón, ponechaný na albu, má smysl a sílu. Na druhé straně je dialog, byť málomluvný, tak důležitý, že je jediná píseň, kde si Žofie vystačí jen s kytarou a zpěvem (Chci). Jde o písně velmi pocitové, i když je podle mého soudu velmi srozumitelný základní půdorys toho, co je inspirovalo, jsou záměrně psány tak, aby pocity nevyjadřovaly příliš explicitně, spíš k nim hledají hudebně i textově doplňující ornamenty. Přitom literární jazyk Kabelkové je bohatý a s citem pro všelijaké paradoxy. Asi nejemotivnějším nástrojem (a v tom je právě podobnost pocitů s Lenkou Dusilovou) ale zůstává Žofiin hlas, tvárný, spolehlivý, zpívající jistě a schopný emocionálního rozpětí, aniž by se deformoval nebo pitvořil. Nástroje jsou voleny tak, aby vynikl jejich dialog s hlasem.  Deska záměrně neobsahuje (s výjimkou jemných perkusí v Sestřičce) žádné bicí nástroje, rytmická funkce kytary ani klavíru není nijak předimenzována, při poslechu člověk zpravidla hranice taktu ani příliš nevnímá, přesto působí i v mírnějších tempech natolik rytmicky, že asi zapojíte své bubeníky v hlavě či srdci. Protože jsem sledoval Žofii od jejích teenagerských let, měl jsem tenkrát pocit, že dobře rozumím jejímu světu. Nyní na albu objevuji někoho úplně jiného, někoho, kdo ví o světě věci, které jsem dosud nepostřehl, kdo mne do svého světa nezve s otevřenou náručí, jen mi nabízí, že mi vybere pár průhledů, které mi buď přijdou povědomé, nebo mne zaujmou, nebo je nepochopím. To není její starost. Její starost je zachovat si svou svobodu, která se v předivu obrazů alba vine jako jeden ze zřetelných motivů. Spolu s motivem vody v nejrůznějších podobách, jako synonymem života, klidu i laskavosti i jejich opaků. Není to svět bujarého veselí, ale svět skromných radostí a tiché útěšnosti. Myslím, že si album najde hodně posluchačů, kteří se vnitřně ztotožní s oslovením Sestřičko jako v textu Marcela Kříže, a že ten zvláštní vílí svět Peřin z vody je bude fascinovat. Nakonec největší problém jsem měl akceptovat prazvláštní obal, kdy deska je zabalena v houbičce ke koupeli, a ani po jejím vyjmutí a drobné úpravě hezkého bookletu se mi nepodařilo vyrobit z něj obal standardní velikosti. Ta deska prostě vyčnívá.