Žofka především nemilosrdně odvrhla spoustu starších písniček, které publikum asi zná – od Sokyně po Uragán. Pravda, byly mezi nimi příjemné, odpichové kousky, ale Žofka už je asi považuje za přece jen poněkud dětinské proti současné tvorbě, nebo se jí prostě do nálady desky nehodily.

Dále se svěřila do rukou Stano Palúcha jako aranžéra, producenta a výtečného muzikanta, věkově jí vlastně nepříliš vzdáleného. Stano pak povolal do jednotlivých písní další muzikanty, takže se jich na albu vystřídá celkem osm. Jde většinou o zvučná jména (Vavro, Griglák, Solárik, Klementová, Král, Makovský, Tariška) a opravdu výtečné muzikanty, kteří dokážou to zásadní – pomoci písničce ke kráse, neexhibovat a úspornou porcí přísně mířených tónů dávat písním pnutí, vzduch a křídla. Někdy mám až fyzický pocit, že vidím Žofii, jak to za jejich doprovodu zpívá, trošičku se přitom krčíc pokorou. To je možná jedna z drobných výtek: na několika místech mám pocit, že je její zpěv vedle muzikantů o chloupek zakřiknutější, než bylo nutné. V naprosté většině ale Žofka pěvecky odvádí to, co od ní člověk čeká, tedy výkon naprosto suverénní, přirozené frázování, výrazovou pestrost, srozumitelnou výslovnost o dokonalé intonaci nemluvě.

Co se týče repertoáru, nejde o album ryze autorské, z třinácti písniček napsala Žofka devět melodií a osm textů. Jedna písnička je od dvojice Král/Čistecká, zbytek pak od Ivo Cicvárka, včetně Nového roku, který už vyšel na jeho prvotině, ale zde jde o novou nahrávku, jinou a přinejmenším stejně zajímavou. Po prvním poslechu asi řeknete, že převládají písně romantické a zasněné, po poslechu dalším člověk musí přiznat, že to tak docela nebude. Je ovšem pravda, že se zde prakticky nesetkáte s “latinskoamerickou” polohou Žofky, přestože jeden čas to vypadalo, že koketování s touto muzikou bude mít hlubší dopady. Jakási základní emoce, která ze Žofie Kabelkové na desce vyzařuje, jednoduché pojmenování bohužel prostě nemá. Na to je v ní příliš neoddělitelná radost z existence a jakási pokora či opatrnost při našlapování, asi jako když se jde matka podívat na spící dítě.

Žánrové označení je dost obtížné, například v Pod studenou cíchou Palúch vymyslel takové houslové aranže, že bych klidně věřil, že by uspěly v kontextu soudobé vážné tvorby. Podobně jsem našel zvláštní krásu v Králově kompozici Zpátky. Naopak třeba Prosím Tě… končí folklorně inspirovanou dohrou ve východoevropském pocitu. Krásná ukázka úsporné práce s tóny je v podmanivém závěrečném Tichu, byť bych se obešel bez závěrečného glisanda. Formálně nejjednodušší jsou vlastně Žofčiny “protestsongy” Řečičky, Koloběh a Tak to teda ne! Tedy písně, kde zpívá o něčem vlastně negativním, kde něco odmítá – i když po svém, tedy laskavě. Ve všech ostatních písních si myslím, že jde o sdělování kladných emocí a hlazení posluchače. Trošku je pro mne škoda, že vlastně všechny písničky jsou především pocitové, že jakoby chyběla schopnost napsat písničku s dějem, příběhem. Nejblíž k tomu mají Řečičky, píseň silná a překvapivě drsná, snad jediná na celém albu bez úsměvu. Je hezké, že autorka dokáže najít přesné detaily, podmanivé obrazy a inspirace ve světě kolem sebe, ale nějakou tu baladu či dějové blues bych opravdu v budoucnu docela rád přivítal.

Písničky mají od 2:05 do 4:13, ale čas je leckdy nastaven dlouhou instrumentální dohrou či mezihrou. V klasickém písničkářském provedení by se deska asi smrskla pod třicet minut. Myslím si, že autorka udělala dobře, že na svou prvotinu písničky nastrojila do nazdobenějšího hávu. Jejich sdělení to neublížilo a jejich muzice prospělo. Vyjmenovat všechna půvabná místa, která jsem si pouštěl opakovně, to snad ani nemá smysl, ale třeba Griglákova baskytara v úvodu písně Do větru, to je balzám na uši a o souhře muzikantů v dohře této písně ani nemluvím. Obal alba tvoří kresba se dvěma lidskými zárodky, které se už už dotýkají prsty rukou, a není bez zajímavosti, že je namaloval Žofčin bratr Janek. První deska Žofie Kabelkové se prostě povedla, až mám strach, že při její sebekritičnosti na druhou budeme čekat dlouho, protože ji bude poměřovat vlastní vysoce nastavenou laťkou.

Jiří moravský Brabec

HOME