(OSS Luscinia, Sbor Janáčkovy konzervatoře Ostrava, Komorní sbor Janáčkovy konzervatoře Ostrava, Jumping Drums - Africký koncert … nevidíme to tak černě!, vlastní náklad OSS Luscinia 2004, tt.: 67:44;
Jumping Drums – Rhythmania, Good Day Records 2004, tt.: 38:16)

Africký koncert přináší poměrně různorodou směs muziky inspirované černým kontinentem. Iniciátorem celé akce byl zřejmě Opavský středoškolský sbor (OSS) Luscinia vedený sbormistrem Jiřím Slavíkem. (To je i hezká slovní hříčka, protože Luscinia je latinsky slavík.) Koncert na albu je sice studiově nahraný, ale původně šlo o opravdu živé vystoupení v Opavě a v Hradci nad Moravicí. Pochopitelně na nahrávce je dramaturgie jiná, zejména co do pořadí skladeb, ale stejně jako koncert album začíná Africkou mší Normana Luboffa která je napsána na klasický latinský text, ale s použitím prvků africké hudby a zejména na systému zvolání a odpovědi. Široká dynamická škála, vířící kotle v podpalubí a školené zřetelně bělošské hlasy s dobrou latinskou výslovností jsou velkým zážitkem na pomezí vážné hudby a moderní world music. Mše je jedním z vrcholů celého alba, i když pochopitelně přes africkou inspiraci ještě zůstává celá skladba věrna duchu evropské hudební tradice, jen inspirované exotikou.

Pak už následují jednotlivé hudební diskusní příspěvky v podání různých sestav. Jejich výběr se asi řídil především tím, co bylo možno sehnat a nastudovat. Většinou jde o zpracování tradičního materiálu z jednotlivých částí subsaharské Afriky a tím i v různých jazycích od svahilštiny po jihoafrický jazyk národa Zulu ale i v angličtině. Některé písně jsou už u nás známé v různém podání, což platí například jak pro “čočolózu”, kterou si střihl i Hradišťan, tak pro Siahambu, kterou v Brně zugandizoval Black Uganda Choir, Gabi Gabi zase před dvaceti lety zpívaly Mosty. Několik kompozic si složili Jumping Drums. Sbory zpívají vyloženě s gustem, ale přece jen svůj bílý stín asi v mých uších nepřekročí; je slyšet, kolik je v jejich projevu racionálního, kultivovaného v dobrém i špatném smyslu toho slova. Ve srovnání s etnickými nahrávkami, které k nám naštěstí občas proniknou, je to dobře rozpoznatelné. Deska zůstává ovšem příjemným dokladem toho, že i “vážné” pěvecké sbory mohou oživit svou krev africkou transfuzí, že takovéto setkání dvou kultur dává vznik něčemu novému a dobře poslouchatelnému a že kultivovaná bílá zpěvnost, byť pracuje s jinými prostředky, nemusí se bát ani těch nejčernějších notiček.

Rhythmania je pak, jak podtitul alba jasně definuje, Cool & Crazy Drum Show v podání Ivo Batouška a jeho skákajících bubnů. I když na rozdíl od koncertu přijdete o vizuální stránku celé šou, kde zejména pohled na bubenice v extázi je úchvatný, zvuků na rozličné perkusní nástroje je na desce tolik, že vás budou uši přecházet. Meditativní Entering nabízí dost prostorů mezi jednotlivými údery, abyste si vychutnali dlouze doznívající alikvóty na gongy a mísy, emotivně působící velký tónový rozsah souhrnu použitých nástrojů a poslední chvíli klidu, než to v následující Taiko vypukne naostro. Dvanáctka skladeb dokáže, že bicí zvládnou nejen rytmus, ale i melodii, kterou někdy hrají a někdy, což je ještě půvabnější, mi ji sugerovaly, takže jsem měl chuť si v souladu s návodem alba zakřičet do rytmického přediva. Blbato Grande je prostě Šavlový tanec od princezny Gajané hraný na bicí, do kterého vpadnou Mozartovi Turci. Mám-li hovořit o nějaké etnické inspiraci jednotlivých skladeb, pak si myslím, že byste asi spontánně přiřadili jednotlivé skladby do Tibetu, Japonska, Arábie, Afriky i jižní Ameriky a jiné do nějaké snové země. Některé skladby působí jako imprese, jiné mi připadaly mít jasnou epickou stavbu (Imperator). Ivo Batouškovi se povedl malý zázrak, když z původní partičky za pár let vytvořil unikátní těleso, které má nakročeno k mezinárodním úspěchům. Radost, která z jejich bubnování číší, je totiž pochopitelná univerzálně.

Jiří moravský Brabec

HOME