První postnezmarovské album Pavlíny Jíšové očekávaly spousty fanoušků s velkým napětím. Předchozí sólový titul Láska je nádech zpěvačka točila ještě jako “bokovku” se studiovou doprovodnou skupinou. Nyní už je z ní sólistka “na plný úvazek” a za zády jí hraje její vlastní soubor CS Band, složený z českých a slovenských muzikantů (Pavel Malina na kytary, Peter Szabados na dobro, Juraj Figura na basu, Pavel Plánka na bicí). Pavlína si sama napsala všechny texty a až na čtyři výjimky z pera Michala Röhricha také všechny melodie.

Co na desce zaujme na první poslech, je žánrová pestrost. Pro jednoduchost bychom album sice mohli zaškatulkovat jako folkrockové, ale poslouchejte pozorně… Oslí můstky jsou jazzově unavené, Ze dna se rozjede do countrybálové vypalovačky, moderně countryová je i úvodní Dobrá zlá, najdeme tu blues (Ptačí dívka), latinské rytmy (V proutěném křesle) i etno (Ester). Základní sestava kapely sice nahrává folkrocku a country, avšak přechody k dalším stylům obstarávají hosté. V Seven Crown například hraje Petr Berki na hammondky, v Oslích můstcích František Kop na saxofon a největší lahůdkou pro mé ucho bylo tarogáto Luboše Maliny v rytmicky zajímavé Ester. Rychlé (vyloženě taneční) a baladické písně se na albu střídají s tím, že volnější tempo má možná malinko přednost. Celkově na mě aranže působí velmi moderně – v tom nejlepším slova smyslu. Kapela se nebojí svižnější kusy opravdu pořádně (až rockově) rozjet, na druhou stranu právě účast hostujících muzikantů s ne zrovna obvyklými nástroji nechávají při poslechu dost prostoru i pro netančícího labužníka.

V textech Pavlíny Jíšové mi vadí některá krkolomná spojení, která stěží chápu při čtení, natož pak při poslechu. Chybějící interpunkce v bookletu pak některé pasáže přímo odsuzuje k nepochopení, například: “Píseň je přítel kámen je směr / černé jsou sítě vlasy dívky Ester” (Ester). Zda jsem dobře pochopil ústřední slogan úvodní písně Dobrá zlá (“V nesnázích se poznává / která zlá je dobrá zlá”), taky netuším. A do třetice ukázka věty, ve které mě cosi bije do uší: “Ve vsi je svátek a přišli všichni / vítat slunovrat / Marie v šatech po vdané sestře / dveře otvírat.” (Tanči Marie)

Zkuste si však texty Pavlíny Jíšové pořádně pročíst. Zjistíte, že některé jsou úplně o něčem jiném, než se zdá na první poslech. Tak třeba Bůh rozvalin není jen další z bohů, které Jíšová zasazuje do svých písní (po Truchlivém bohu z předminulého alba). Jedná se o solidní protiválečný protestsong, ve kterém sice krev teče po ústech, ale který naštěstí nečpí pokusem vyždímat co se dá z aktuálních témat. Zaujalo mě, že některé písně jsou zdánlivě epické, i když v nich víc než o děj jde o symboliku nebo o pocity. Mezi takové řadím Seven Crown, která pracuje se silnými hudebními symboly (černá flétna, píseň znějící do ticha) na pozadí tragického minipříběhu. Druhým příkladem může být Ptačí dívka, více popisná než dějová.

Za pilotní rádiový singl zvolil vydavatel titulní skladbu V proutěném křesle. Jedná se o pohodovou, odlehčenou, houpavou píseň s vtipnými hříčkami ve vážném textu: “Za kostky do hry vrženi jsme do ulice / alea iacta est čteme si z učebnice / sekáme společně manželskou latinu.” A k tomu vytvářejí perkuse s kytarou nefalšovaný latinskoamerický doprovod.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME