Obrázky keltské krajiny

Jauvajs: Čas se nehýbá, vlastní náklad 2005, celkový čas 38:36

 Někdejší keltská mánie pominula a z desítek kapel, které se tomuto odvětví world music u nás  věnovaly, zůstalo pouze jádro nejvěrnějších. K nim patří i držitelé Krtečka Jauvajs, které jsme vždy vnímal jako jedny z nejméně ortodoxních českých Keltů. Nesnaží se totiž kopírovat stokrát ohrané tradicionály, ale pokoušejí se především o vlastní tvorbu. A to je mi na nich sympatické, ať je výsledek jakýkoli.

O druhém albu, které recenzujeme více než rok po jeho natočení, hodně vypovídá jeho obal. Hravý obrázek na titulní straně (napsal bych dětský, nebýt stylizované nahé ženské postavy) působí amatérsky především vinou vybledlých barev. V regále v obchodě bych si jej možná ani nevšiml. Stačí však zalistovat bookletem a dojem se okamžitě zlepší. Stylové fotografie oslíka, keltských krajin nebo typického kamenného kříže ladí s obsahem písní, texty jsou vysázeny tím nejjednodušším vkusným písmem. Pokud jde o fakta, obsahuje obal to nejdůležitější – tedy vedle textů písní složení skupiny včetně hostů (s fotografiemi všech zúčastněných) a základní technické údaje. Co naopak chybí (a to dosti citelně), je detailní rozpis, ve které písni kdo zpívá nebo hraje (myslím tím hlavně zpěvačky a hosty). Zadní strana obalu pak působí opět amatérsky. Vycentrovaný seznam skladeb se stopážemi je možná vysázený narychlo ve wordu, ve výčtu autorských skladeb kapelníka Kuby Linharta je třikrát použit spojovník místo pomlčky.

Stejně jako obal nabízí vedle vkusných a silných míst i momenty nedotažené, nacházím i na hudbě kapely pozitiva i negativa. Chválím především aranže. Základní obsazení skupiny (kytara, flétny, housle, akordeon, bodhrán) zaručuje stylový a plný zvuk v písních i v instrumentálkách, šťastně je vyřešeno střídání pěveckých sól s většinou krátkými sborovými pasážemi. Spíše než vliv skutečných irských či skotských kapel slyším na albu školu Jana Hrubého. Podobně jako na jeho sólových albech se i zde keltský zvuk prolíná s jakoby renesančními náladami (The Pink Jig, Pozdní tanec). Autorské melodie Jakuba Linharta nevybočují z žánru a na albu pokrývají očekávanou škálu od balad přes střední tempa až po skočnou O velkém hladu. Sám vnímám jako silnější rychlé pasáže, případně přechody z jednoho tempa do druhého.

Na albu se střídají instrumentální skladby s písněmi s českými texty (angličtina zazní pouze v několika verších Haul Away, Joe!). Vedle zdařilých pokusů o nápodobu folklórních témat nebo snahy přiblížit posluchači náladu keltských zemí (pěkný obrázek Bretaně v Oslíkovi) osvěží například vtipná Hnojní nebo taktéž epická O velkém hladu, kterou bych si dokázal představit i v repertoáru zkušeného vypravěče Honzy Vyčítala. Obrácených přízvuků a dalších obvyklých nešvarů je na albu minimum („daLEko“ v Pastýřské) a výrazně rušivé elementy jsem nenašel.

S texty souvisejí názvy instrumentálních písní. Zatímco Kobyliský jig se mi zdá originální a trefný a Pozdní tanec minimálně zajímavý, z názvu Pětiosminová cítím exhibici: Kdyby sis toho, milý posluchači, nevšiml, my skládáme v lichých rytmech!

Jauvajs nemá ve svém středu majitele/majitelku výrazného a nezaměnitelného hlasu. A i když se většina písní poslouchá příjemně, právě ke zpěvu mám nejvíce výhrad. Především v závěrečné O létání jsem si všiml, že sólistka jako by některé znělé souhlásky nahrazovala neznělými („ostrých chor“). Ve výsledku zní zpěv unaveně až bázlivě. V úvodním Oslíkovi mi zase zpěv připadá přehrávaný, málo přirozený. Dalším rušivým prvkem je trhání slabik v legatech, výrazné například v Bárce (rozklá-adal, omý-yval). Tyto drobné negativní momenty ubírají albu na potřebné razanci, avšak naštěstí je v součtu převálcuje dobrý dojem ze sezpívaných sborů a už zmíněných instrumentálních aranží.

Tak jako po prolistování bookletu mám pocit spíše dobrý – byť s drobnými výhradami, vnímám přes vypsané nedostatky druhé album Jauvajs jako příjemné. Nikoli originální, nikoli virtuózní, nikoli bezchybné, ale příjemné. A také vtipné. A to není málo.

Milan Tesař

HOME