Jarret doma

Jarret – Jarret sobě, Indies Scope Records, 2008, celkový čas: 68:12

Skupina Jarret své live album natočila v Malém divadle v Liberci 4. 9. 2008, kde jsou doma. Většinu písní najdete na některém ze tří předcházejících řadových alb, ale většinou v dost odlišných aranžích. Dvě písničky Pavla Havlíka sice patří do repertoáru už dlouho (Slavnosti ticha a Blues pro 1. řadu) na žádném albu ale nikdy nebyly a konečně jsou zde i 4 anglicky Hankou Skřivánkovou a dalšími zpívané věci ze světového repertoáru, které také znáte od Jarretu jen z koncertů. (When Heroes Go Down a Tired Of Sleeping od Suzanne Vega, Strong Enough od Sheryl Crow a I Don‘t Know od izraelské Noa). Z dramaturgického hlediska je asi překvapivé, že mezi písněmi není jediná od Jakuba Nohy (škoda, některé považuji za lahůdky), zbývají tedy jen Pavel Havlík, kdysi vlastně jakýsi duchovní kmotr skupiny a Bohuslav Vašák, bývalý člen, dnes dvorní autor a na tomto albu i jeden z hostů skupiny (zpěv, elektrická kytara). Kapela sama uvádí, že jedním z důvodů, proč album vzniklo, bylo zachytit energii z živého vystoupení, kterou je ostatně Jarret proslulý. Nejde tedy o dramaturgii typu The Best of, ale o dramaturgii Specifický koncert. Zachytit energii se sice povedlo velmi dobře, ale typický koncertní zvuk skupiny to není, protože je zde dost hostů. Pod pseudonymem Mr. Ropeman se skrývá saxofonista, perkusista a foukačkář Jan Provazník, který byl svého času téměř regulérní součástí sestavy, ale na albu se objeví vedle Vašáka a něj i Marek Ottl (klávesy, pozoun, ukulele, zpěv), který už je zařazen stejně jako hráč na bicí Tomáš Piala do sestavy kapely. Tu dále tvoří Marek Štulír – baskytara a zpěv, Michal Kadlec – kytary, zpěv a Michal Vlasta Třešňák – kytara, klávesy, zpěv. V roli hostů vystupují čtyřčlenná dechová sekce, vokální skupina Offbeat a hráč na steel pedal guitar David Babka. Zvuk je dobrý, jen někde ve sborech mi přijde trošku zkreslený, ale to je možná záměr, každopádně to není ani nepříjemné, ani rušící. Při tom počtu zpěváků v kapele je škoda, že na bookletu nenajdete, kdo má sólo v které písničce. Hlas Hanky Skřivánkové se po mateřské pauze prakticky nezměnil, možná je barevně ještě o kousek plnější, výrazově pak stále stejně flexibilní a uhrančivý. A poměrně bezpečně jsem několikrát rozeznal i Bohouše Vašáka, jinak trochu tápu. Mluvené slovo má na desce minimum prostoru, opravdu jen dokresluje spolu s potlesky atmosféru spontánního muzicírování. Z celé nahrávky doslova dýchá vstřícnost publika i skvělá nálada na pódiu, kde se energie umocňuje naprostou pohodovostí a hravostí (třeba v cover Strong Enough).  Jarret prostě znovu potvrdil, že jsou výrazní, originální a osobití. Nebýt poměrně velkého počtu kapel věkovitých, už by o nich asi nikdo ani omylem nehovořil jako o mladé kapele, ale právem by se vyhřívali v kategorii žijících klasiků. Ostatně desku nahrávali v končícím sedmnáctém roku své existence. Vašákovy poetické texty v sobě leckdy tají lehkou nostalgii, kapela zpívá i o neradostných tématech, ale jejich laskavá folkrocková interpretace vás nezachmuří. Mrzí mne, že vůbec na bookletu nejsou texty, i když zpěvům je dobře rozumět. Ovšem ani na webové stránce kapely se k textům nedostanete. Zato fotek z natáčení je zde dost. Technicky se na nahrávce podíleli Andrej Lažo (záznam), Andrej Lažo a Michal Kadlec (mix) a Petr Vavřík – Studio V  (mastering). Booklet složený výtvarně hezky především z fotek, nese podpis JaVaHa. Těžko z osmnácti skladeb vyzdvihnout několik málo výjimečných, za podstatnější považuji, že to pěkně drží pohromadě, jako koncert to graduje a uteče jako voda. Ale přece jen, pro mne byl finálovkou Vašákův Don Quijote, další dvě skladby už spíš přídavky. Bylo-li to tak na koncertě, nevím.