Slávek Janoušek: Příjemný večírek, Carpe diem a JAN 2008, celkový čas 1:43:00 + bonusy

Videozáznam koncertu Slávka Janouška z pražské Balbínovy poetické hospůdky vyšel, jak uvádí vydavatel na svých stránkách, ve formátu kniha + DVD. Označení kniha je třeba brát s rezervou: jedná se o 64stránkovou brožuru s texty písní, okolnostmi jejich vzniku, s fotografiemi a kresbami. Samotné DVD pak vedle koncertního záznamu obsahuje dvě písně z archivu České televize (Kuchyňský rituál blues z roku 1985 a Kdo to zavinil z roku 1990) a zajímavý dokument Moje kytary. Večírek z Balbínky obsahuje 23 písní: od prastarých (Škoda 1000 MB, Kdo to zavinil) přes ukázky z mého nejoblíbenějšího alba Tancuj a zpívej (Na cestě domů, Tancuj a zpívej) až po novinky Modré oči, Nestíhám nebo Počítání oveček. Sestava je to silná a i když bych si dokázal představit několik skladeb navíc (Nerozlepený dopis, Jsi jako řeka) a jiné bych naopak oželel (třeba právě Škodu 1000 MB), jde o velmi reprezentativní Janouškovo best of. Pro sběratele je důležité, že i ty písně, které písničkář na studiových albech nahrál s doprovodnými kapelami, zda interpretuje pouze s kytarou (případně se sitárem). To na druhou stranu přináší možná úskalí. Zatímco přímo na koncertě můžeme sedět, vnímat a nedutat, u obrazovky je přece jen obtížnější udržet hodinu a půl pozornost, když máme na obrazovce před sebou jenom jednoho kníratého muzikanta s kytarou, který do nás láduje jednu píseň za druhou. Slávek Janoušek a jeho spoluvydavatel Michal Huvar (oba se pod dokument podepsali jako dramaturgové, producenti a režiséři) si těchto nebezpečí byli vědomi a záznam natočili jako překvapivě zajímavou podívanou. Na tom, že se při sledování nenudíte, má největší zásluhu sám Janoušek. Nejde jen o výborně zvládnutý zpěv bez zaváhání, ale i o inteligentní a vtipné a přitom nikoli zbytečně dlouhé průvodní slovo a v neposlední řadě i o práci s dynamikou hlasu (ve zpěvu i slově) a s mimikou. A zde nastupuje přínos kameramanů, kteří dokázali z komorní akce vytěžit maximum. Divák tak může sledovat detaily Janoušky už lehce vrásčité tváře, jeho vyboulené oči či prsty běhající po kytaře. To se střídá se záběry na spokojené publikum včetně detailů skleniček a dalších reálií, které k hospůdce neodmyslitelně patří. Zpestřujícím momentem je duo dívenek Balbini di Praga, které na pódiu vedle mistra v buřinkách tančí, pohupují se, trochu nesměle zpívají a… dotvářejí atmosféru. I bez nich by však dokument byl profesionálně natočení a poutavý. Jakkoli nemám moc ve zvyku sledovat hudbu na obrazovce (preferuji živé koncerty nebo poslech “pouhého” audia), Janouškův Příjemný večírek jsem si s chutí užíval. Bavil jsem se také u obou archivních záznamů: Zvlášť sympatická mi byla nahrávka s kytaristou Milošem Makovským z roku 1990, na které má Slávek Janoušek od potu zmačkané vlasy. Dnes, v době přehnaně posedlé dokonalým vzhledem, by to televizní štáb nejspíš nějak řešil. Takto záznam vypadá příjemně lidsky. Ze všech bonusů (a možná z celého DVD) však za nejzajímavější považuji dokument Moje kytary…, ve kterém nejde jen o to, že Janoušek na zahradě v Nížkovicích vypráví o čtyřech svých kytarách a předvádí jejich zvuk. Krátký film má vedlejší cíl, chválu rodinných vateb, kterou můžeme – včetně velmi pěkné písně Každý potřebuje otce – brát jako vyvrcholení celého disku. Mimochodem když jsem dokument sledoval, přišel si ke mně sednout můj sedmiletý syn. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že by jej bavilo dívat se na cizího pána, který mluví o kytarách a sem tam na některou něco málo zahraje. Syn seděl s očima přilepenými na obrazovce, občas něco prohodil a ještě o dva dny později to okomentoval: “Líbilo se mi, jak vyprávěl. Rozuměl jsem tomu a nebylo to jenom pro velké lidi.” Slávek Janoušek skutečně nenudí, umí poutavě vyprávět a večer strávený ve společnosti jeho DVD je opravdu příjemný. A disk má luxusní balení, i když bych mluvil spíše o brožuře než o knize.