Slávek je zpátky

Slávek Janoušek – Nestíhám. JAN, 2007, celkový čas 48:30

Celých pět let trvalo, než Slávku Janouškovi vyšla další řadová deska. Jak sám píše v bookletu, dřív to nestíhal. Však se taky deska jmenuje Nestíhám. Opravdu, leností to není – v mezičase potěšil své fandy sebranými starými nahrávkami s titulem Kousek Slávy Janouška, reedicí téměř kultovního alba Kdo to zavinil a obnovil proslulé trio s Vlastou Redlem a Jaroslavem Samsonem Lenkem, dokonce i v placaté podobě (Barvy domova). Takže nastal čas zase ukázat, že do muzikantského důchodu a života z reedic a imaginárních hospod je daleko. Starší nahrávky nabízejí hodně podrobný pohled na Janouškovy písničky osmdesátých let,tedy v jeho nejslavnější éře. Nemusíte jich slyšet desítky, abyste okamžitě pochopili, že autor je v nich velice interaktivní – tolik přímé řeči jsem u nikoho jiného v textech nenašel. Všechna ta “fakt”, “teda”, “no vážně” prolamují bariéru a máte pocit, že si s vámi někdo povídá u piva. Druhou Slávkovou charakteristickou písničkářskou (i osobní) vlastností je optimismus. I když se v písničkách někdy sešeří a nezbývá než si přiznat, že na světě je i dost smutných věcí, pořád je tam aspoň zrníčko naděje, které nakonec někdy zastíní původní depku. Rozepisuji se o tom tak obsáhle proto, že poslední řadovkou Letadlo jsem byl v tomto směru dost zklamaný a čekal jsem, jestli se Slávek z odstupu a pouhé popisnosti vymaní, nebo jestli složitost a meditace u něho definitvně vyhrály nad přímočarostí a spontánností. Čím déle se cédéčko v mém přehrávači vrtělo, tím rostla má radost nad tím, že tu zase máme Janouška tak, jak ho známe, samozřejmě v moderní podobě, ale je to on. Pravda, z první písničky se ještě tak moc nepozná, Nestíhám je rodnou sestrou Provizoria (které otevírá Letadlo) i Fernetovky (kterou začíná jiná řadovka Tancuj a zpívej). Dočkáme se zkraje i dalšího obvyklého tématu – písně o složitých a často neuspokojivých milostných vztazích (Rebecca) s aktualizací na prostředí internetu. Ale když k tomu recenzent přičte 1+1, jakkoliv by na dané téma čekal něco mnohem depresivnějšího, řekne si, že první tři písničky mají hodně nosné melodie, se kterou by mohly směle konkurovat hitům pop-music. A dál: není v nich žádné odtažité filozofování a samoúčelné hry se slovy, i když jsou texty poetické. Všechny jsou z normálního života, a přece je v nich cítit napětí a cosi neobyčejného. (O písni Rebecca psal mimochodem kolega Brabec v FC č. 11/07.) Jinými slovy, dost dobrá upoutávka na zbytek desky. A ten zbytek je – inu, pestrý, někdy temný, ale nakonec optimistický, jako celý Slávek Janoušek. Úsměvná vzpomínka na cestovatelské sklony svých rodičů (Vždyť je to všude stejný) i sebe (Tam anebo tam), ale i hrůza z terorismu v globálním světě maskovaná předstíráním, že tady se nic nestane (Zprávy v přímém přenosu). Obavy z ochladnutí partnerských vztahů (Žena a muž) střídá napětí a naděje na návrat (Tři černé kočky). Ještě smutnější je Poslední noc ve starém bytě, v níž navzdory podobnosti názvu se známým hitem jde o něco jiného. Nechybí ani okénko pakáren (Uši, Počítání oveček) a když už tu máme ty děti, mohly by nám zazpívat i ve vánoční písni (Vánoce svaté rodiny). Celá deska vrcholí přesvědčením, že na světě je krásně a není den v týdnu, kdy by se člověku chtělo umřít. Prostě cédéčko o pestrosti života. Pestrost se může stát roztříštěností, pokud album nedrží pohromadě něco výrazného a písničky se rozutečou jak ovce po stráni. Podívejme se tedy na to i odtud. Hudebně, aspoň v naprosté většině písniček, se z tohoto pohledu nic vytknout nedá. Aranžmá pevně stojí na Janouškově akustické kytaře, k níž přistupují jako sólový nástroj housle Vojty Kupčíka a téměř celý zbytek “kapely” je naprogramovaný Milošem Makovským, který se na nahrávání podílel jako jeden ze zvukařů. Poměrně často si Slávek nazpíval další hlasy a vícehlas sedí opravdu moc pěkně, kromě něho na desce zpívá ještě Petra Šanclová a tříčlenný “dětský sbor”. Když pomineme úmyslné úlety (například Uši jsou zazpívány jen acapela s vynikajícím beatboxem Jakuba Jiříkovského), muzika zní od začátku do konce v podobném stylu. Jiná věc je, že dominující cinkavý zvuk kytary se mi zdá někdy na škodu; myslím, že by nebyla žádná ostuda, kdyby se hudební doprovod ve vypalovačkách plně přiznal k rocku. Když se přidržím přirovnání k ovcím, stylová jednota je psem, který neustále shání roztoulané ovečky do houfu. A že by každá chtěla běžet trochu jinam, to u člověka Slávkovy povahy není nijak nečekané. Takže jestliže na jednu stranu sleduji s rozpaky zařazení vánoční písně, Uši nebo Počítání oveček bych viděl spíš jako bonusovou věc a sérii čtyř náročných písní od Zpráv v přímém přenosu po Ženu a muže bych promíchal se závěrečnou romanticko-optimistickou trojicí, na druhou stranu uznávám, že takhle to Slávek prostě chtěl a výběr či řazení písniček na desce k němu patří právě takto. Doufám tedy, že se trefil do svých posluchačů a jde “ve správnou chvíli po správné chodbě”, jak zpívá v titulce. Rozhodně se tou chodbou blíží tomu, co je mi milé a co mi na něm vždy připadalo originální a nenapodobitelné.

Honza Hučín
Folk & Country 12/2007

HOME