Janotův hudební balíček

Málokterý zjev české hudby je tak obtížně uchopitelný jako Oldřich Janota. Ne nadarmo ho sdružení kritiků Periskop před téměř desítkou let obdařilo titulem Muž, který prochází zdí. Já jsem se z charakteristiky kdysi vyvlékl tím, že je to prostě člověk, který dokáže v hudbě najít alternativní archetypy. K letošním šedesátinám mu jako poctu Indies vydali desku, kde se jeho písně pokouší interpretovat v sedmnácti skladbách šestnáct interpretů (Tomáš Kočko je zastoupen dvakrát – jednou s Orchestrem, jednou v písničkářské podobě). Výčet účinkujících je co do žánrového záběru opravdu široký, co se týče kvality pak úctyhodný. Vybrali si písničky z různých období Janotovy tvorby a pokusili se je interpretovat po svém, většinou bez nějakých schválností a násilností. Díky tomu nám poskytli dostatek prostoru k úvahám, co dělá z Janoty fenomén (i když toho mnoho nenavystupuje), a čím ty písně na nás působí. Hned v úvodní, titulní písni se nabízí vysvětlení, že je to v podmanivém hlase zaříkávače až šamanského (Jablkoň a v něm Michal Němec). Jenže hned v další písni vás sice možná jako mne Jan Žamboch nadzvedne úvodním moravismem, ale jinak je píseň Země Nikoho v podání Žambochů zase silná i při zcela nešamanské interpretaci (zvláštní pochvala za aranže patří Stáně). Když Honza zazpívá naprosto civilně: “Stále více lidí mluví o odzbrojení/ale přitom/ násilí je jediný jejich svět”, zní to až starozákonně. A tak by se mohlo pokračovat. Křehce a pevně zní Dorota Barová v Čekání v podání Tara Fuki, Cimbálová muzika Stanislava Gabriela proměnila Prvničku v píseň takřka lidovou, až na to, že lid by takovou poezii nikdy nedokázal napsat: “A úzký srpek měsíce/ skrývá pod bílým prsem.” Následují interpretace lidí, také tak trochu procházejí zdmi, takže zde mi přišlo propojení naprosto přirozené. Nepřekvapivé. Prostě jen krásné (Varnsdorfská větruše Jana Vebrová s Ivanem Acherem v Červnu na Svaté s drobnokresbou krajiny a času, Otcovo dítě z Prahy Jarda Svoboda s Trabandem a od lásky zbolavěná píseň Druhý břeh). To účast Jarretu (píseň Zvláštní ptáčci) mne překvapila víc, a zase kladně – ztišením kapely, skvělým zpěvem Hanky Skřivánkové, která nám pomalu metamorfuje do Hanky Ulrychové. Asi nejméně známým interpretem alba je Hukl, čili sestava kolem Petra Hudce, ale kdo si uvědomí, jak se vypořádali s Reynkem, toho musí napadnout, že Janota je, kromě jiného i jakousi jeho reinkarnací a píseň o důsledcích našich činů Kácení akátu to dokazuje. Fru-Fru pojali Hotel Savoy mírně retro ale mile, a já jsem se už těšil, jak mi v uších zaskřípe Kyšperský (Květy) v Žlutém kopci, další mihotavé pastorele. Nejkratší text a velmi náladová hudba, to byla Minach a jejich Tvůj stín. Asi nejdál od všeho ostatního bylo syrové slovenské bluesové podání ZVA 12-28 bandu v Baladě o požárním hydrantu. Když jsem si na začátku přečetl osoby a obsazení, těšil jsem se, jak se vypořádá Maraca se starou sáhodlouhou baladou Bitva na Tursku. A stojí to za to. Baladu hluboce rozčlenili, v roli vypravěče se střídá mužský i ženský zpěv a navíc neučesaná deklarace dítěte, celá ta hrůza starých pověstí z toho nečouhá, prostě v tom hluboce je, když “sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe.”  Následuje malé okénko pro loosery skutečné i domělé: Fetišista v podání Tomáše Kočka s Orchestrem, 24 hodin volného času v podání Okreje a předposlední kapitolu si vyhradili Čankišou, kteří svého Místního blázna pojali s divadelním rozmachem a s cizokrajným kořením. Desku uzavírá (a jakýsi myšlenkový kruh dotáčí) Tomáš Kočko, svou verzí Sedmi havranů, které jsem zařadil do Písničkového tipu, protože takhle se dokáže o lidské odpovědnosti vyjádřit málokdo. Výsledkem je deska pestrá, výtvarně také zajímavá, byť místy skoro nečitelná, a pocta zasloužená. Dokládá, že prazvláštní svět Janotových impresí, je svébytný a výjimečný. A hledat, v čem je kouzlo kouzla, nemá smysl.