Půlpes v brnění
Jablkoň: Půlpes, Indies MG 2009, celkový čas 50:35
1. Všichni máme svého vnitřního půlpsa. 2. Náš vnitřní
půlpes štěká a štěká. 3. Každý půlpes jiná půlves. – Těmito “Jablkoňovými
větami” skupina v čele s letošním šedesátníkem Michalem Němcem uvádí své
nové album, prý nejtvrdší v historii. Dávno před jeho vydáním se šířily
zprávy, že půjde o naprosto něco jiného než Písničky a
především folková Bláznivá. Zatímco tu totiž natočila Malá
lesní Jablkoň, křehčí odnož žánrově nezařaditelné kapely, na nové desce se
podílela Velká polní Jablkoň, hlasitější alterego Němcova písničkového
sdružení. Jenže kdo by čekal instrumentální kusy, podobné Jablkoni z období
slavných alb Baba Aga a Machalaj, toho Půlpes
zklame. Obsahuje totiž opět písničky. Jsou sice pravda tvrdší, možná
punkovější, ale stále jde o písně. Skoro se zdá, že Jablkoň zůstane písňové
tvorbě věrná navěky. Patříte-li však mezi věrné fanoušky Jablkoně, Půlpes
vás až tak moc nepřekvapí. Jablkoň totiž své nové písně ještě před vydáním
alba zařazoval do koncertních playlistů a například kus s názvem Nikdo se
nediví (o tom, že “když tělu chybí palivo / tělo jde na pivo”) se už
stačil stát festivalovým hitem. Podobně typicky jablkoňovských hříček
najdeme na albu víc než dost. Určitě mezi ně patří nová verze skladby
V bludišti, rytmicky i textově zajímavý příběh Franta nebo
Havrani, klidný song příbuzný Paní Svobodové (z alba
Písničky), pouze okořeněný hardrockovým sólem ŕ la Deep Purple.
Vlastně jako by většina alba byla připravena podle jednotného receptu:
Michal Němec složil nové písně, avšak místo do křehké folkové košile je
oblékl do těžkého rockového brnění (vzpomínáte si ještě na Rytíře
z alba Písničky?). Spáčům, o kterých zpívá v písni To se mi
nezdá, trhá uši elektrickou kytarou, vedle stojící Johnny Jůdl častěji
rve struny baskytary než zmítá fagotem a Petr Chlouba také buší do bubnů
s větší vervou než na jiných albech. Jen Martin Carvan s akustickou kytarou
tentokrát postává v pozadí a čeká na příští příležitost. Poprvé v historii
kapely na sebe trochu víc upozorňuje služebně i věkem nejmladší členka
Jablkoně Anička Duchaňová. Zatímco na koncertech na mne dosud působila
trochu křečovitě a neusazeně, na albu její projev vyznívá mnohem
přirozeněji. Všimnout si toho lze hned v úvodní V bludišti, kde má
Anička daleko k pitvoření a parodování. Ve své vlastní písni Franta
hraje více rolí a při některých nutně přehrává, avšak vzhledem ke komickému
charakteru skladby to zde nevadí. Autorský příspěvek má na desce mimochodem
také Johnny Jůdl – jeho Otessong je však text pro silné nátury
(“Mrtvé ticho z filmu Psycho / nafukuje moje břicho”). Zajímavá je
spolupráce s Petrem Vášou, jehož text, zde uvedený pod názvem Nepřítel
naslouchá, se zčásti objevil už na prvním albu kapely Ty Syčáci (“Když
na tebe banalita namíří své banány…”). Na knoci alba pak Jablkoň trochu
překvapivě sáhla po dvou písních Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (Blues
a Zdvořilý Woody). Zejména punková verze Zdvořilého Woodyho
je navzdory zajímavému houslovému úvodu (Bára Valečková) spíše parodií než
připomínkou toho, že divadlo Semafor je o pouhých deset let mladší než
Michal Němec. Z hostů na albu vyniká vedle houslistky Valečkové především
Moravský komorní orchestr v titulní smuteční písni Půlpes, zatímco
účast brněnského Black Uganda Choiru ve čtyřech písních možná na první
poslech nepostřehnete. Jak jsem psal už v Deskách na burze, vnímám
Půlpsa v diskografii Jablkoně jako desku sice dobrou, nicméně ve
srovnání s Písničkami nebo Cestujícím v noci,
natož s nedostižnou Bláznivou, trošku rozkolísanou. Vedle
několika opravdu povedených písní (především V bludišti, Havrani, Franta a
v neposlední řadě také vtipná slovní hříčka Babice) oceňuji minimalistickou
(červeno-bílou) grafiku obalu i vtipné glosy k jednotlivým písním (což ovšem
u Jablkoně není nic nového), ke kterým kapela zároveň přiřazuje různé sorty
půlpsa. Je už pak jen na vaší fantazii, jak si budete představovat
Maxipůlpsa Fíka nebo Českého Mississippi delta fouska.
Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 12/2009