Z nového alba Jablkoně a Jaroslava Svěceného máte podobný pocit, že hudba při vší nápaditosti teče svým tempem a jaksi samospádem. Část těch písniček už Jablkoň hrála dříve. Vy pak máte možnost srovnávat, jak se skladby změnily jednak změnami v sestavě Jablkoně, jednak příchodem hostů a jednak prostým plynutím času. Použil-li jsem množného čísla, je to tím, že hostů je opravdu víc. Objeví se sbor, viola di gamba, další perkusní nástroj i hoboj. Nejzajímavější ale je vokál Leony Machálkové. Kdo si Leonu definitivně zařadil do kategorie nezajímavé, byť technicky dobře odvedené popiny a ozdoby barevných společenských magazínů, asi si o ní dost vylepší mínění. My pamětníci, kteří jsme ji slýchali s olomouckým folkovým Damijánem v osmdesátých nebo jazzově improvizovat s Vaškem Holzem v devadesátých letech, musíme přiznat, že na technice rozhodně nic neztratila a že je vlastně škoda, kam nám to zabloudila. Dokáže i v pár tónech svou barvou hlasu písničku rozsvítit (právě třeba v titulní Mumlavě nebo v Loučení) nebo naopak zahalit do příjemného tajemna. Její interpretace jediné písně s textem – Krajiny Ró je vzrušující už tím, že jde vlastně kromě jiného i o básnickou oslavu ženského těla a to v podání erotikou nabitého, vrcholně vypjatého a v zápětí pokorného ženského hlasu musí být řečeno zcela jinak než Němcovým chlapským bručákem.

A tím se pomalu dostávám k repertoáru. Na obalu Michal Němec konstatuje, že deska je jednak bilancí deseti let společného hraní s Jaroslavem Svěceným a jednak příslibem do budoucna. Z devíti skladeb (+ bonusu, kterým je opakování jedné z nich v jiné verzi) jich příznivec Jablkoně přinejmenším třetinu jistě pozná z dřívějších nahrávek, protože jde o skladby v historii Jablkoně úspěšné. Krátký, spíš žertéřský Kolotoč, už zmíněné Popí rondo a písničku Krajina Ró. Myslím, že všem třem nová nahrávka jen prospěla.

Nejdelší skladbou alba je titulní Mumlava, která má se svými téměř jedenácti minutami jistotu, že ji z rádia často neuslyšíte. Žánrově ji označit je asi dost ošidné, protože skladba je poměrně členitá a do její struktury vstupují stále nové zajímavé dílčí motivky. Člověk by skoro měl chuť říci, že to je Mumlava podle Smetanovy Vltavy, hudební báseň, imprese z toho, co takový tok na jeho krátké cestě čeká. K dlouhým opusům patří dále dramatická píseň Krajina Ró (7:38), Bláznivý valčík (5:40) a Nešťastný mládenec (5:18). Osaměle na půl cesty v délce jsou Návraty (4:27), ostatní čtyři skladby mají od dvou a půl do tří a půl minuty. Ve skutečnosti (dělal jsem test nejen na sobě, ale na živých lidech), subjektivně tyto rozdíly v délce nevnímáte jako tak významné.

Zajímavé je zařazení dvou verzí Bláznivého valčíku. Ne že by to bylo zcela neobvyklé. V poslední době se stává, že na desku kapely přidávají jako bonus něco, čemu se říká radioverze. Jde o nahrávku, která je nějakým způsobem “zobyčejněná”, aby se ji nebály pouštět v našich uniformizovaných rádiích. Má tedy přijatelnou délky, větší dynamické skoky nebo jiné excesy jsou odstraněny a skladba může vklouznout do ucha hudebního dramaturga stejně snadno jako namaštěná bramborová šiška do husího krku. V tomto smyslu je bonus verse Bláznivého valčíku vlastně antirádiovou versí, protože naopak slouží k tomu, aby si zúčastnění pohráli s verzí původní s větší vervou.

Pokud bych měl vypíchnout jednu skladbu, která mne zvlášť zaujala, a kterou přes její nenápadný půvab považuji za ozdobu alba, byl by to tentokrát asi Nešťastný mládenec. Vlastně instrumentální balada, kde si poměrně přehledný motivek půjčují v jednotlivých slokách sólové nástroje (housle, hoboj, fagot) a vytvářejí tím s minimem prostředků poměrně rozrůzněné nálady a až epický pocit. Ale budete-li poslouchat s receptorem fantazie v poloze ON, užijete si svoje u všech skladeb alba.

Jiří moravský Brabec