V souvislosti s Hanou Horeckou a jejím šestým sólovým albem Trocha country andělům jsem narazil na slovní spojení “téměř ezoterická country”. Jedná se o označení podobně srozumitelné, jako když zpěvačka v jednom ze svých textů (Andělé) praví: “Zatím jen v duchu držíš stráž / lucidní snění znáš.” Vedle andělů, přítomných v několika písních (včetně úvodního Esa v rukávu), se dostane například na jasnovidectví a numerologii (Trocha country andělům), které si na ploše 50 minut konkurují například s křesťanským spirituálem (Down In The River To Pray). I když Hanu Horeckou známe především jako interpretku country, je dobře, že tentokrát nezůstala svému stylu věrná na sto procent. K nejsilnějším momentům barevného (či dramaturgicky roztříštěného – záleží na úhlu pohledu) alba totiž patří žánrové úkroky stranou. Vedle už zmíněného a krásně zazpívaného spirituálu (společná nahrávka se Zuzanou Stirskou a její dcerou Vicky) stojí za pozornost závěrečná ukrajinská lidová Skripki. V ní se Horecká představuje jako zpěvačka sytého hlasu, předurčená k interpretaci šansonů. Drobnou vadou na kráse je otevřená pražská výslovnost, která východoslovanskému jazyku nesluší. Z autorských písní mě interpretačně přesvědčila Dlouhá pouť se střídmými a přesto gradujícími aranžemi a pěveckým projevem na půl cesty mezi gospelovou zpěvačkou a Jitkou Zelenkovou ve světlejších momentech její kariéry. A konečně pěkně zazpívaný je také duet s Romanem Slavíkem Please, Don’t Stop Loving Me, skladba Dolly Parton a Portera Wagonera s původním americkým textem a s velmi umírněně countryrockovými aranžemi. Ke slabším momentům naopak patří písně ve stylu typicky české country, což je vlastně nemastný neslaný střední proud s přidaným houslovým sólem či kvílením dobra. Do této kategorie řadím pokus o sociální baladu Houmlesák, duet s Josefem Lauferem Až budem down nebo Pivní song, možná zamýšlený jako festivalový hit. Country – pokud nejde o dřevní verzi žánru nebo autorskou tvorbu géniů typu Johnnyho Cashe nebo Krise Kristoffersona – zpravidla nepřináší nic objevného. Mezi současnými českými textaři stěží najdeme druhého Jana Vyčítala a i on se občas pořádně utne (“Dobrý den, radare Gagarine”). Proto když Hana Horecká zpívá na takřka greenhornovskou melodii (ve skutečnosti od nashvillské písničkářky Carlene Carter) svůj text Lístek do nikam, žádný zázrak nečekám. Přesto i z průměrného textu o “správném vlaku”, místu, “kam nejezdí žádnej náklaďák” a o cíli “ve stanici Touha” šlo vytěžil víc důvěryhodnější interpretací (např. bez zbytečného natahování slabik “ná-drá-ží”). Pokud jde o témata textů, před obvyklými countryovými klišé a všudypřítomnými anděly dávám přednost obyčejným příběhům ze života. Na komerčních rádiích by se vedle zamilovaných popových písniček texty Hany Horecké o odcizení a partnerském lhaní (Lhaní nám zbývá) dobře vyjímaly a působily by jako příjemné osvěžení. I díky nim nakonec album jako celek nevyznívá úplně špatně. Pokud čekáte od hudby víc pobavení než umění, může vás Hana Horecká a její Trocha country andělům potěšit. PS 1: Stranou jsem nechal úpravu lidové písně Sluníčko už zašlo. Víc než docela obyčejný přednes mě zaujalo v textu jméno vesnice, ve které jsem do svých 23 let žil, Ketkovice. Použitý dialekt (“bohatú nevěstu”) neodpovídá nářečí v Ketkovicích používanému. I proto by mě zajímalo, z jakého zdroje zpěvačka čerpala. Paní Hano, prozradíte? PS 2: Téměř šestiminutový recitativ Trocha country andělům o tom, jak autorka “téměř přestala zpívat”, ale “několik měsíců po smrti mé matky začala velice zvláštní cestou dostávat vzkazy odněkud z druhého břehu” měl zůstat maximálně napsaný v bookletu. Jeho přednes bohužel vyznívá jako nepovedená parodie na Mirka Černého (v textu mimochodem citovaného). Když navíc Horecká praví: “Muž (…) mi docela iracionálně sdělil, že je anděl, a že mi musí pomáhat, protože odkudsi shora dostal takový příkaz,” napadla mě kacířská myšlenka: promixovat tuto “píseň s hitem vítěze letošní Zahrady Xindla X: “Jsem anděl, co tě dostal na povel. Ale mám-li tě vzít do nebe, chci z toho něco pro sebe…” To by byl duet!

Milan Tesař
Folk & Country 9/2008

HOME