Mladá
dáma odjinud Maria Hoffman, Jan Hrubý – The Habit of
Perfection. Indies Happy Trail, 2006, celkový čas.: 47:20
S novinářem a kdysi písničkářem Ivanem Hoffmanem se znám
hodně dlouho. Každopádně déle, než je otcem dcery Marie. Když jsme se
potkali na Valašském špalíčku v roce 2001, zeptal jsem se, zda si přijel
zahrát. Pousmál se, řekl, že ne, a že se blíží doba, kdy bude jezdit jako
doprovod své dcery. Té bylo tehdy skoro třináct a už za dva roky vydala
vlastním nákladem první album. Pak následovalo
každý rok album další, a když jí bylo osmnáct, objevila se i oficiální deska
– šestnáct písní, které zkomponovala na poezii básníka Gerarda Manleyho
Hopkinse. Hopkins byl křesťanský konvertita, jezuitský kněz,
dublinský profesor a básník druhé poloviny devatenáctého století, který se
za svého života žádného uznání nedočkal. Sami Angličané ho začali objevovat
až dvacet let po jeho smrti. Jeho poezie je duchovní nebo přírodní lyrikou,
k nám ji přeložil snad jako první biskup
Hrdlička (Svíce uvnitř) a vím, že vyšla i sbírka Zánik Eurydiky. Angličané
jej nyní řadí k průkopníkům moderní poezie, což neznamená, že je obecně
známý. Naopak, pokud mohu posoudit, jeho poezie je opravdu spíš jen pro
spřízněné duše. Hopkins sám razil termín
inscape jako opak landscape (krajiny), tedy jakási vnitřní krajina, nebo
snad i útěk dovnitř. Maria na něj údajně narazila náhodou, ale ta slouží jen
připravené. Kromě vlastní obrazivé síly veršů jí asi uchvátila jeho
rozvolněná práce s rytmem. V tom je právě jeho poezie moderní, že její
rytmus je volný jako dech žasnoucího básníka. Maria to velmi dobře pochopila
při zhudebňování, využívajícím volných delších frází bez kantilén. Maria má
na svůj věk starý alt, jakoby ošoupaný, i když jak poznamenává
Karel Prokeš, který ji vlastně pro pódia objevil, zároveň sametový. Melodie
odzpívá většinou bez vnějšího vypětí ale s hlubokým prožitkem. Někdy si
nazpívala i druhé hlasy. Občasný nedostatek klenuté melodie ve zpěvní lince
dokonale vyvažuje jediný přizvaný
partner – o čtyřicet let starší houslista Jan Hrubý, jehož housle vedou
s klavírem i hlasem dialog, zdobí strukturu keltskými motivky a záměrně
někdy působí jako z vážné hudby. Je škoda, že booklet neobsahuje přebásnění
textů. Ale snad si posluchač poradí s originálem, který zde vytištěn je.
Není to ovšem současná jednoduchá angličtina, jazyk často záměrně
archaizuje. Možná vás překvapí, že jde často formálně o sonet, byť i jinak
členěný do strof, než je u nás (ovlivněné francouzskou poezií) zvykem.
V písni o Boží velikosti (God's Grandeur), což
je právě jeden ze sonetů, třeba najdete hlubinnou ekologii (And all is
seared with trade; bleared, smeared with toil;/ And wears man's smudge and
shares man's smell: the soil/ Is bare now, nor can foot feel, being
shod.) Kdo je obut, necítí chodidly. Vznikla
křehká kolekce, naprosto se vyhýbající téměř jakémukoliv hudebnímu odkazu
k současnosti, snad s výjimkou nahraných ruchů bouře a větru u předposlední
písně. Působí velmi přesvědčivě, vyrovnaně v obou významech slova – není zde
nic, co by vybočovalo z proudu ostatních písní, a máte pocit, že byla
vytvořena v té životní etapě, kdy jsme pochopili, srovnali si věci v sobě, a
chceme vyslovit pravdu o řádu věcí. V tomto smyslu je nejen symbolické, ale
i logické, že ji končí k poslední písni
přilepené básníkovo čtyřverší – krédo: Summa//The Best ideal is the true/
And other truth is none./ All glory be ascribèd to/ The holy Three in One.
(Nejlepší ideál je pravda/ A jiné pravdy není/ Všechna sláva buď připsána/
Svatým Třem v Jednom.) Booklet je výtvarně pěkně pojat s černobílými
fotografiemi Miro Švolíka, zvuk (nahrávalo se u Hrubého v Otvovicích) je
čistý, čitelný a dobře vyvážený. Na rozdíl od některých new music projektů
zde meditační hlubiny nejsou klamem.
Jiří moravský Brabec
Folk & Country 6/2008 |