Učebnice s vůní života

Hobousárny, Písně bratří Ryvolů, celkový čas: 76:49 + 79:19

Poté, co dvojalbum nejznámějších písní Hoboes získalo v obou bodovacích hodnoceních tuzemské folkové scény velmi nadprůměrné hodnocení, si jeden z čtenářů posteskl, kamže to folk spěje, když nejlépe hodnoceny jsou archivní vykopávky desítky let staré. Není to tak úplně od věci, a není to tak úplně špatně. Nakonec, navzdory všem recenzím a propagaci, kvalitu písní prověří právě čas. Neděje se tak poprvé a je dobře, že toto měřítko funguje i ve folku, jakkoliv ten byl v určitých obdobích velmi aktuální a na okamžité události a nálady reagující, tudíž do budoucnosti mnohdy nepřenositelný. Děje se tak například i s některými písněmi Karla Kryla, i když si to jen málokdo připustí. A naopak, už i daleko mladší skupiny při reedici svých dávných desek ukazují, že jsou natrvalo zapsány do “folkové síně slávy” - kupříkladu reedice desek Folk teamu je tento případ – čas potvrdil, že Folk team byl milník, jak jsme si tenkrát mysleli.  A podobné je to i s Hoboes. Když už jsem tu uvedl ten Folk team, ještě se ho chvíli přidržím – obecné atributy “nesmrtelnosti” jsou totiž stejné, jakkoliv ty vnější, hudební, se vzájemně mnohdy nesnesou. Jak Folk team, tak i Hoboes přišli ve své době s něčím novým, původním, dosud neoposlouchaným, přitom v českém prostředí přirozeným a z českého prostředí logicky vycházejícím. Hoboes byli v tomto navíc ještě většími průkopníky, protože trampská scéna je tradičně konzervativnější a v době příchodu Hoboes nijak zvlášť neřešila vývojové otázky další cesty žánru. Tradiční trampská muzika šlapala a kralovala a v podobě Hoboes (a pár dalších) jí rostla konkurence ve zcela jiné dimenzi. Hoboes přišli se stejně romantickým a na stejných trampských základech založeným pohledem na svět, jako měli tradiční trampové, kladli však větší důraz na individualitu, na přírodu, cesty a poznávání nejen fyzické, ale i duchovní a duševní. Trampská muzika se do té doby držela na osadách a v posázavském Pacifiku. Hoboes ji přenesli nejen na Jihozápadní dráhu, na volná tábořiště, do nákladních vlaků, ale i (nastojte!) do autobusů a džípů! Hoboes doplnili tématiku trampské písně o vnitřní pohled, někdy trochu nostalgický a nezůstali jen Na březích mojí duše. Do trampského repertoáru zatáhli i Všední den (na rozdíl od trampů klasických, kteří vyjížděli až v sobotu odpoledne).  Tenhle dlouhý úvod, zabírající podstatnou část prostoru pro recenzi, byl nutný nejen pro utřídění podstaty nesmrtelnosti Hobousáren, ale také proto, že moc nového původního toho o písních, na dvojalbu obsažených už snad ani napsat nelze. Rozebrány byly mnohokrát z hudebního i textového hlediska, aranže a interpretace byly mnohokrát zdůvodněny a vysvětleny. Snad jedině je zajímavé sledovat, jak si vedly písně samostatných bratrů Ryvolových – kdy Wabi ještě zjednodušil trampské schéma a Miki se posunul ke swingu a jazzu a jeho textové obrazy se staly víc abstraktními. Tyto písně ve srovnání s klasickými Hobousárnami, přes všechny své nikdy nezpochybňované kvality, už tolik nezlidověly. A také je zajímavé na CD srovnání, jak si zcela rovnocenně vedou takřka zlidovělé hity (nebojme se toto slovo používat), jako např. Samota, Jarní kurýr, Odjíždím, Song abonenta…, Tereza, Rychlé šípy, vedle písní, které přeci jen úplně každý zpaměti nezazpívá – Barevný stíny, Klekání, K horám, Nedohraná, Blues blikavý lampy nebo Fajnová země. Najdeme i pár “veselejších” kousků, jakoby z jiného světa – Bál v lapáku nebo Parta drsnejch dědků či Pane bože, vod tý lásky zachraň nás – nedá se říci, že by to byly různé tváře tvorby Hoboes, spíše různé výrazy téže tváře. Nu a v neposlední řadě neplánovaně je od počátku letošního roku dvojCD také připomínkou zpěvu Marcely Koťátkové...  Je dobře, že je výběr na dvou CD (55 písní), možná by se dalo vybrat CD ještě třetí a bylo by to komplet. Učebnice moderní trampské muziky, ze které za ta léta vůbec nevyprchala vůně života.