Hm…: Plán na zimu, vlastní náklad 2008, celkový čas 43:38

Plán na zimu je třetí album hravé pražské kapely, která svůj repertoár staví především na nápaditě zhudebněné poezii českých klasiků. Ze starších nahrávek Hm… mám rád například Seifertovu Píseň o lásce, Apollinairův Oběd, Wolkerovu Baladu o očích topičových a především úžasně zrapovaný majstrštyk Antonína Sovy Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Druhý pilíř tvorby Hm… tvoří vlastní texty Marka Doubravy (kytara, piano) a jeho bývalého spolužáka Petra Kotouše. Z jeho tvorby si dodnes rád pouštím třeba latinskoamerickou baladu Muchacho Pedro z první desky nebo naléhavou Buď můj salám z dvojky. Porci potenciálních hitů přináší i nové CD. Jistou výhodu oproti ostatním skladbám měla zhudebněná báseň Ivana Blatného Znáš dálku…?, která se už o rok dříve dostala na nedoceněnou kompilaci Brno město básníků. Básník své tři sloky sestavil z převážně krátkých vět a z přesahů z jednoho verše do druhého (“Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy. / Je ráno, druhou zem. Lucerna mrtvých můr”), což byla pro Hm… jistě ta pravá výzva. Vždyť vyfrázovat v písni to, co posluchač nemusí pochopit ani při poslechu recitace, za snahu stojí. Kapela se úkolu zhostila výborně – složitější struktuře veršů odpovídají změny tempa i zajímavý přístup k rytmu –, nicméně za poslech stojí i další písně. Sám jsem si nejvíc oblíbil pochmurné verše Jiřího Ortena o smrti (U tebe teplo je…), kterým Hm… dodali asi nejzpěvnější melodickou linku alba, podbarvenou jemnou a přitom výraznou elektronikou. Dalším z vrcholů desky je známý Gellnerův Kuplet o ženské emancipaci, ve kterém líbivé a zajímavě zaranžované hlasy kontrastují s textem o rozkladu a hnilobě, aby v závěrečné tečce “Ach, vemte si mne, slečno, za muže…” na malou chvíli posluchače oklamaly, budíce dojem prvorepublikového šlágru. Z autorských textů mě tentokrát oslovil Kotoušův Sifonový bombometčík, a to nejen originalitou námětu (vyznání prodavačce: “Já dobře vím, že ten mladý muž od vedle z úseku pečiva / pokaždé po šichtě v podvečer domů vás za ruku vodívá / proto si od něho vícekrát pečivo kupovat nemohu”), ale opět i zajímavou prací s rytmem (“Poslyšte slečno můj CO₂ valčík na čtyři doby”). Doubravův parodický Můj příběh o tom, že “celej život hrál jsem jenom folk a kántry / nevím jak se správně říkaj hiphopový mantry”, mě zaujal především nasamplovaným úryvkem z rozhovoru s Wabim Daňkem a následným: “Já chci repovat v hustý repový kapele / Wabiho i Daňka posílat do prdele.” Hudba Hm… je tak jako na předchozích albech barevná a optimistická, a to navzdory mnohdy depresivním tématům zhudebňovaných básní. Pánové Doubrava, Ekrt, Nebřenský a Rejholec svými aranžemi docilují zajímavého kontrastu k poezii, kterou mnozí z nás znají pouze jako nezáživný skanzen slov a vět z čítanek. V podání Hm… znějí i Zábranovy Monotónní básně nemonotónně a Rimbaudův Plán na zimu (o tom, že “na zimu pojedem v růžovém malém kupé”) až letně skotačivě. Členové skupiny ovládají dohromady asi patnáct nástrojů (vedle kytar, houslí, fléten a bubnů jsou to například harmonium, tuba nebo barytonsaxofon), další barvy do palety přidali hosté (trubka, křídlovka, trombón, akordeon nebo tónový generátor). A když už si myslíte, že vás Hm… dalšími netypickými rytmy nebo zajímavými aranžemi vokálů nemohou překvapit, přijde na řadu zmíněný Wabi Daněk, dívčí sbor (Inspirace) nebo úplně na závěr třívětá vokální kompozice Filipa Nebřenského La Canzone del Treno. “Kde jste to vyhrabali?” ptala se mě do telefonu nadšená posluchačka ze Slovenska, která právě tuto vtipnou miniaturu zaslechla u nás v rádiu. Hm…, kteří staví především na zhudebňování poezie, totiž dokážou zaujmout i zpěvem beze slov.  Dodejme, že jako je originální hudba Hm…, je zajímavě řešený i celopapírový obal. V době, kdy CD má smysl pouze jako artefakt lahodící uchu i oku, jdou Hm… s dobou. Pokud tedy ještě nemáte plán na léto, zkuste si na některém festivalu Hm… poslechnout. I živě je to vkusná zábava…