Velmi
příjemné nedorozuměníHluboké nedorozumění, vlastním
nákladem, celkový čas: 50:12
Na desku Hlubokého nedorozumění se čekalo poměrně dlouho,
vyšel i signální minisigl, a tak se mi trošku už ztrácela nit povědomosti o
tom, v kterém stádiu vlastně deska je. Nakonec jsem se ale dočkal a
konstatoval, že čekání stálo za to. Pod názvem skupiny by člověk čekal spíše
nějaký intelektuální, filosoficky orientovaný folk, a tak to, co z desky
uslyší, může být pro leckoho, kdo nechodí pravidelně na koncerty, i
překvapením. Další ustálená představa, která se vydáním desky u mnohých asi
zbourá, je teze, že jakýmsi nositelem odkazu moderních trampů (ano i moderní
trampští muzikanti už odkazují) je kupříkladu skupina Tempo di vlak a že
sound tohoto hudebního žánru se vyvíjí právě směrem “tempo di vlak”. Dlouho
jsem váhal, mám–li se pokusit nějak mnoha slovy opsat hlavní dojem, který
jsem z desky měl, nebo zdali mám prostě a jednoduše použít k popisu toho, co
na desce je, příkladu či srovnání. Dojem se ovšem tvrdošíjně opakoval
zejména při “kulisovém” poslechu alba, a tak ta dvě slova napíšu, i když by
tím pak mohla recenze vlastně skončit. A s nebezpečím, že to srovnání bude
někdo chápat pozitivně a někdo negativně, a že ani nevím, jak by se k němu
stavěli samotní muzikanti. Prostě jsem při poslechu alba měl opakovaný
významný pocit, že poslouchám Hoptropáky nebo Hoboes. Hop trop pro lidský
rozměr písní, Hoboes pak pro vnitřní poselství, obě skupiny pak pro
melodickou stavbu písní. V žádném případě proto, že by snad skupina
vykrádala melodie, texty nebo témata, ale především pro to, co se s oblibou
používá, ale těžko definuje: pro atmosféru písniček. Atmosféra není
záležitost uměleckého kalkulu či producentské práce – atmosféra se na desku
prostě buď nějak dostane, nebo ne. Nemyslím, že by sama kapela dokázala
vysvětlit, jak se to stalo, že deska atmosféru prostě má. Snad jedině tak,
že autor většiny písní P. Škop asi píše o tom, co zná, nemusí si příliš
vymýšlet a fabulovat, ale spíše jen popisovat a vzpomínat. A že ostatní
členové kapely mají shodné zkušenosti. Témata písní ani jejich textové či
hudební zpracování přitom nejsou nijak komplikovaně světoborná, půdorys
písní je předvídatelný a slova textů prostá a běžná. A témata jsou patrná
z názvů: Vlaky, Podzimní slunce, Co vzalo léto, Zapomenutá trať, Zvon,
Strašidelná, Toulavej vítr, Motýl, Jarní víkend, Malá próza ve večerním
větru… Kdybych měl jednotlivé písničky rozebírat kus po kuse, asi bych
objevil opakování motivů jak v hudbě, tak v textech, mohl bych se soustředit
na hru kytar či jistou schématičnost aranží. Jenže se bojím, že bych si tím
rozbil ono kouzlo “atmosféry”, a že už bych ho zpátky nepřivolal. Tenhle
pocit mám už jen i při pouhém výběru písniček z alba pro vysílání v rádiu.
Těžko se rozhodnout pro jednu (snad vedou Vlaky), nejraději bych
zahrál nejméně polovinu desky v kuse, ale ne proto, že by byla sestavena
z tak výrazných kousků – spíš je to jako mozaika: jednotlivý kamínek je
docela obyčejný, nahlížena mozaika z odstupu a v celku, vypadá úplně jinak.
Prostě mozaika není jen množina kamínků. I tak by se asi dal charakterizovat
poměr jednotlivých písní k atmosféře desky. A tak konstatuji – berte desku
Hlubokého nedorozumění jako celek, poslouchejte jí jako celek a užijete si
ji. A to i pokud jste nejezdili na vandry – máte šanci pochopit, o čem to je
a třeba se ještě (na stará kolena) na vandr vydáte. Na takový ten obyčejný,
kdy se chvíli jede vlakem, chvíli jde pěšky, moc se nemluví, spíš se kouká
kolem sebe a přesto se večer (večer druhý den, samozřejmě) vracíte
s pocitem, kolik věcí (nejen problémů) jste během cesty vyřešili a co
všechno je vám náhle jasné. A možná, že se vám to povede i při pouhém
poslechu desky, když už ten opravdový vandr nebudete stíhat. Určitě vám
alespoň také deska ukáže směr, kterým se může tato hudba ubírat – není to
cesta plná objevných dobrodružství, ale spíš návrat na známou stezku, po
mnoha letech, s novými kamarády, se kterými ale znovu prožijete to, co
s těmi dávnými, kteří už na vandry nejezdí.
Miloš Keller (Country radio)
Folk & Country 4/2009