Ivan Hlas jako mistr metafor

Ivan Hlas Trio: Láska jako oliva, Indies Happy Trails 2008, celkový čas 48:54

Co si představit pod přirovnáním Láska jako oliva? přemýšlel jsem, než jsem si poprvé poslechl nové album Ivana Hlase a jeho aktuální komorní a čistě akustické kapely. Zvláštnost olivy pro mne spočívá v tom, že napoprvé možná nezachutná, avšak čím víc jich sníte, tím více jim přicházíte na chuť. Navíc olivy můžeme mít rádi dochucené dalšími přísadami: paprikou, ančovičkou nebo slaninou. A mohou nám lahodit s doprovodem dobrého bílého vína, nejlépe španělského. Netřeba však přemýšlet, jak na to všechno napasovat lásku. Klíčem k novému Hlasovu albu je sice jeho název, avšak ne pro svůj obsah, nýbrž pro svou formu. Pokud jsem v recenzi minulého Hlasova alba Utek mi pes chválil především “nevšední aranže”, tentokrát vnímám jako nejdůležitější texty. Ne že by někdejší rockový písničkář na hudební složku rezignoval, avšak rozhodl se tentokrát o co nejprostší úpravy; snad právě proto, aby vynikly příběhy a básnické obrazy. Po hudební stránce je Láska jako oliva album téměř čistě folkové, akustické. Občas probleskne náznak blues (harmonika hostujícího Jiřího Rašovského), country nebo trampského swingu (Kuře z umělý líhně mi připomíná Pololáníkovy Sandály, oceněné Autorskou Portou 2002). Veškerý rytmus obstarávají kytary s výjimkou písně Hyeny smavé, ve které zpěvák ve spolupráci s Filipem Hlasem poznává módu beatboxu. Zdaleka však nejde o tak radikální sblížení s tímto stylem vyluzování zvuků, k jakému se odhodlal Slávek Janoušek na albu Nestíhám v písni Uši. S výjimkou už zmíněných dvou hostů plus zpěvákovy dcery Kateřiny Svobodové jako vokalistky v jedné písni natočilo celé album pouze trio, které vedle Hlase tvoří kytarista Norbi Kovács a violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba. Ten je spojovacím můstkem ke kapele Vladimíra Mišíka, jejíž akustické skladby mi Hlasova novinka místy připomíná (Když jsem se naposled topil, Poezie). K čemu dalšímu bychom Lásku jako olivu mohli přirovnat? Především opět k Ivanu Hlasovi. Melodie Co ti přát v mé paměti vyvolala příjemnou píseň Třeba jo z alba 1999, text Poezie (“Ta holka se pořád točí a nevnímá čas”) vzdáleně připomíná Karlín a v Jak živou vodou se opět setkáme se zpěvákovou oblíbenou Marií. V textech však najdeme pozoruhodnější momenty než popis tančící dívky nebo noční scény z okraje Prahy (V náruči dejvický noci). Dokonce ani originální rým Louny/lvouny (Láska jako oliva) není to, co mě na albu zaujalo nejvíc. Ivan Hlas mě tentokrát dostal množstvím metafor, které řadí jednu za druhou, jako by to byla ta nejsamozřejmější samozřejmost. “A tvoje srdce ptáče / Když se mu trochu zastejská / Má pláč divokejch kačen,” zpívá se například v první sloce titulní písně, aby autor po chvíli pokračoval: “A vlajková loď odplouvá / už skasala si sukni.” Zajímavou orwellovskou (zvířecí) metaforu Hlas zpracoval v písni Kuře z umělý líhně, ve které zjistíme, že to nemají jednoduché kuřata ani husy. Další originální obrazy najdeme v písni Hyeny smavé, a to nejen v jejím názvu (“Jak srdce blondýny bledé / Jak orvanej plakát”). Ve výčtu můžeme pokračovat líčením cesty do Santiaga (Co ti přát) nebo podobenstvím Dostal jsem lampu, při jehož poslechu jsem si vzpomněl na Exupéryho studnu. Ani dříve bych sice Ivana Hlase nepovažoval za podprůměrného textaře, avšak tentokrát mě album jako celek skutečně dostalo. Až jsem začal “básníka lásky” v úvodní písni Slunečnej den vnímat také jako symbolickou postavu, zastřešující celé album. Mimochodem právě v úvodní písni najdeme další pěknou metaforu: “Štěstí hodilo záda / na záhon gladiol.” Samozřejmě že ne každá píseň z alba by snesla recitaci bez hudebního doprovodu a některými detaily si autor laťku zbytečně sráží (až příliš přímočaré “A holky ti daj” v Jak živou vodou). Avšak vnímáme-li písničkáře jako zpívajícího básníka, nejlépe s akustickým doprovodem, pak Láska jako oliva je ryzí písničkářská deska. Deska, která nebude aspirovat na album roku, avšak deska velmi příjemná. Abych nezapomněl, s láskou jako olivou se to má následovně: “A láska jako oliva / nahořkle chuť ztrácí / A nikdo už se nedívá / Kam letěj černí ptáci.”

Milan Tesař
Folk & Country 5/2008

HOME