Zenové zrcadlení

Tuláci v zrcadlovém sále – Jan Jeřábek, Irena a Vojtěch Havlovi, Galén 2010, celkový čas.: 43:18

Grafolog, psychoterapeut, ale z našeho pohledu hlavně písničkář a básník Jan Jeřábek rozhodně netrpí nadprodukcí. Od předchozího alba k vydání novinky uběhlo dlouhých devět let. Což znamená, že pro naprostou většinu posluchačů jde o jméno prakticky nové. Své síly na něm spojil s manželi Havlovými, kteří jeho kytaru doplnili především o své základní nástroje violy de gamba, tedy v současné době málo používané nástroje, hrající výše než violoncello, ale  držené podobně mezi koleny. Vojtěch občas přidal violoncello, Irena tibetské mísy. Tím je výčet nástrojů vyčerpán, zejména zde nečekejte nějaké bůhvíkde nasamplované zvuky a ruchy, i když po poslechu možná budete mít pocit, že jste něco podobného slyšeli. Je to tím, že Havlovi s nástroji experimentují, hrají na ně i dost neklasicky, a také tím, že zvukař Ondřej Ježek sejmul zvuk tak, že je slyšet naprosto vše. Vyplatí se pustit si album přes pořádné bedny i kvalitní sluchátka. Autorem všech písní i textů a zpěvákem je Jan Jeřábek. Název alba je i názvem jedné z osmi písní. Připomněl mi starého dobrého Platona, podle nějž vidíme jen stíny, jen nedokonalý obraz reality. Jeřábek hovoří o tom, že svět vidíme jakoby přes tisíce zrcadel z různých úhlů, takže si jej skládáme (a vykládáme) různě. A nejen svět, ale sami sebe vidíme rozbitě a naše duše si nás skládá různě a zmateně ze světel, tmy a mlhy. Podobně nejednoznačné jsou vlastně všechny texty alba. Co do počtu slov málomluvné, popisující vlastně obyčejné věci, ale jejich prostřednictvím jdou mnohem hlouběji. V úvodní písni Odtékám sedí mladá žena na vaně a sleduje odtékající vodu a uvědomí si v jasnozřivém pocitu prozření skutečnost naformulovanou do prostého sdělení. Odtékám. I já odtékám v tomto čase, mizím. „Zatajil se jí dech/ pak ještě jednou/ a tenký hlas v ní/ si začal zpívat// Odtékám a nevím kam/ jenom si tak odtékám...“ A které zrcadlo to zobrazuje? Je to příběh zmoudření, nebo příběh uvědomění si beznaděje? A má-li v rukou lesklé nůžky, není v tom i ponouknutí k sebevraždě nebo jen symbol, jak se sami od sebe odstřihujeme? Verše v některých písních se až hypnoticky opakují, a stejně magicky či hypnoticky vyznívá i hudba Havlových. Na albu ve sleevenote hovoří Ivan Hoffman o svých pocitech z alba takto: „Deska Tuláci v zrcadlovém sále připomíná podvečerní procházku po (třeba) baltském pobřeží. Člověk kráčí volně, osamocen, boří se do písku a v jeho nitru víří obrazy o lidských věcech. A kolem něj ve zvucích viol sviští vítr, skřehotají ptáci, šumí vlny, šustí borové háje.“ Je to tak výstižný popis, že je nejjednodušší jej prostě ocitovat.  Na albu najdete osm písní, většinou poměrně dlouhých (titulní má přes sedm minut, tři další přes pět) a závěrečnou meditativní (či psychoterapeutickou) písničku bez doprovodu, jakoby vyslovenou mimoděk. Texty mají většinou pod deset řádků. Úplně jim to stačí. Jeřábek je interpretuje s pečlivou výslovností, jaksi naléhavě, ale přitom bez pojmenovatelné emoce v hlase. V bookletu najdeme i jejich překlady do angličtiny, protože bez nich by byl posluchač ochuzen o to základní. Jedinou výtku mám, a to že nejsou do angličtiny přeloženy i názvy písní. Album je vypraveno jako digipack, světle fialově laděné, což je možná jen jedna z barev v zrcadlovém sále.  Pavel Klusák v Lidovkách navrhnul pro CD visačky: „terapie songem, indie koan, jungiánský folk!“ K tomu dodejme, že kóany jsou krátké iracionální příběhy, které obsahují nelogickou „hádanku“. Jsou zadávány mnichům, studentům zenu, jako předmět celodenní meditace. Řešení takového kóanu může zabrat i několik let a nastane teprve tehdy, když žák pochopí jisté principy a dosáhne určité duchovní úrovně. Když se tomu tak stane, řešení kóanu je „nad Slunce jasné“. Nemyslím, že Jeřábek nám klade hádanky. Klade je sám sobě a podává nám zprávu o mezistavu, ke kterému došel. A zve nás k přemítání, snění a vnímání. Když už dokázali na stejnou strunu naladit se Havlovi, je naše cesta o kousek lehčí.