Všem teoretikům ohrnujícím nos nad historickým spojováním folku a country v českých zemích (i na Slovensku) jako nad věcí neústrojnou a hudebně nelogickou bych předepsal k poslechu Happy To Meet (HTM), jejich letošní desku Yachay pak zejména. Folk a country (společně s rockem, ovšem) se tu nikoliv nesměle dotýkají, ale přímo vášnivě proplétají. Kapela, která se dala dohromady jako doprovodný ansámbl v Česku usedlého Ira Eoghana O’Reillyho, která měla několik let své “hardgrassové” alter ego Blue Dogs, tu položila na stůl všechno: keltské kořeny, bluegrassové nástroje, rockový spodek i elektrickou kytaru, košaté sbory i rockové nasazení v sólovém zpěvu, countryový přístup k materiálu kombinovaný s hodně promyšlenými aranžemi, texty programově výhradně anglické, svou netriviálností spíše folkové. Když už by se jako společný jmenovatel nabízela řekněme “americká akustická hudba”, HTM uklouznou aspoň textem upřeným k východní teologii (Whisper In Rama’s Ear).

Pouhých deset skladeb, převážně nadprůměrné délky, pochází ze tří zdrojů. Převzaté “umělé” skladby reprezentuje tentokrát jediný kousek – ten na CD nejrockovější, I Heard It Through The Grapevine. Nejpočetnější skupinou jsou vlastní písničky (5 kusů), s jedinou výjimkou dílo dvojice Martina Ženožičková – Kamila Střeštíková. Tradicionály pak pocházejí z obou břehů oceánu: As I Roved Out (skotský), Cùnnla (irský) a Lakes Of Pontchartrain (americký; pikantní je, že opěvuje jezero, které nedlouho po vyjití desky málem zahubilo jednu z metropolí hudby, New Orleans). Instrumentálka Heavy Widow Medley je uvedená taky jako tradicionál, takže se nedozvíme, jestli HTM směsku odněkud po taktech okopírovali, nebo svižnou “fidlovačku” sami invenčně poskládali.

Ať je to tak nebo tak, tradicionály jsou tak nápaditě a osobitě zaranžovány, že je HTM (aranžér jmenovitě neuveden) vlastně podruhé složili. Díky aranžím je také těžké určit bez bookletu, jestli ta která skladba je tradicionál nebo pochází z kapelní dílny. A skoro každá z písní jako by v sobě měla odlesk prvků anglosasko – keltské lidové tvorby, přičemž věřte nebo ne, těch prvních je tentokrát víc.

Instrumenty jsou aranžovány bohatě, do barevného zvuku: housle, mandolína, elektrická kytara, banjo, elektrické banjo, elektrické dobro, tin whistle, ale třeba i brač (proč hrát na buzuki, když na něj hrají všichni?); akustické kytary velmi málo. Výborná baskytara a bicí neplní jenom úlohu mechanicky šlapajícího rytmického základu: např. v písni Cùnnla jsou nejdůležitějším nástrojem právě bicí. Všechny nástroje dobře slouží celku, spíše košatému než střídmému, všechny jsou dobře zvládlé, ale zdaleka nejlépe jedou housle obsluhované Kamilou Střeštíkovou. Kapela se obešla bez jediného hosta: maximálně si dělají hosty sami, např. ve sborech, které jsou často mnohem bohatší, než by odpovídalo trojhlasu Ženožičková – Střeštíková – Bílek, ale i paralelním hraním několika nástrojů (např. na klavír jedenkrát hrající bubeník Radek Streit).

Na rozdíl od dojmu z živého hraní, na albu konzervovaní HTM vědí, že přes všechnu energii a radost prýštící z nástrojů je korunou písničky zpěv. Že je výtečná Martina Ženožičková, to nepřekvapuje: byla taková, už když přicházela do HTM (respektive do Blue Dogs) z bluegrassové kapely Modrá půlnoc. Její hlas byl vždy spíš znepokojivou vichřicí než poetickým vánkem, ale její repertoár na albu tomu vyhovuje. Pozoruhodnější je, jak vyrostl druhý sólový zpěvák, někdejší (hlasem) nenápadný sborista Jiří Gogo Bílek: dokáže zazpívat něžně milostnou Lakes Of Pontchartrain a vzápětí krásný hlas zcela zahodí a podá I Heard It Through The Grapevine drsně a “nemocně”. Je Ženožičkové rovnocenným partnerem a ještě jim navíc krásně barví hlasy k sobě.

Pokud vrtíte hlavou nad mou chválou, protože máte z živých vystoupení HTM posledních měsíců i let pocit, že jejich uvolněnost chvílemi přechází do laxnosti a odvázaná energie do nečitelné zvukové zahlcenosti, rozumím vám: i já jsem k recenzi přistupoval s touto zátěží. Jenže zatímco živá vystoupení jako by od časů spolupráce s  O’Reillym trochu ztrácela, Yachay je určitě lepší než deska Live 1999. Mnohem zkušenější a vyhranější kapela vystavěla vzrušující muziku.

Je mi jasné, že kapel hrajících jako HTM jsou v Americe i na britských ostrovech mraky. U nás jsou však se svým stylem ne-li jediní, tedy nejlepší. Nejsou objeviteli nových cest, ale minimálně pamětníci “tábora míru a socialismu” musí při jejich hudbě pookřát: všechno jim souvisí se vším, všude je blízko a železná opona už nikdy nebude.

Tomáš Hrubý

HOME