Strážce plamene je hlídačem poslední naděje
Hapka & Horáček: Strážce plamene EMI – Universal Music 2006 Celkový
čas 43:09
Novou desku skladatele Petra Hapky a
textaře Michala Horáčka provází pokaždé napjaté očekávání; od dob
přelomového alba Citová investice (1997) uplynulo deset let, oba
autoři ušli kus cesty, aniž někam pospíchali – a na novince Strážce
plamene se ukázalo, že správným směrem: deska je velice
různorodá, ale pečlivým výběrem vycizelovaná do vyváženého profilového alba,
které jedenácti písněmi sedmi interpretů (na avizovanou Báru Basikovou se
vlastně nedostalo) zabere posluchači slabou třičtvrtěhodinku, aniž by jen na
chvíli nudilo – a to je jen začátek, první poslech. Napodruhé, napotřetí –
nejsou tam prvoplánové hity – už objevíte první perly. Navzdory mediální
masáži, která nám na potkání vytrvale vnucuje pouze pilotní singl alba,
duet Jany Kirschner a Jaromíra Nohavici První noc v novém bytě,
se ještě líp poslouchají jiné a jiní: například zdrsnělé rekviem
rezignovaného staromládeneckého depresáka ubitého nemocí i lidoopí láskou
vlastnické matinky (Otevřete okno, aby duše mohla ven) i
stejně věrohodná zpověď „svedeného a opuštěného“, ale též obdarovaného a až
za hrob oddaného milence s cejchem na duši (Díkůvzdání), jak
ji pro mnohé překvapivě neukřičeně a niterně podal Daniel Landa. Nebo
samotný Petr Hapka – navzdory dočasnému handicapu v artikulaci
nezastupitelný a nepřekonatelný v úsporném, empatickém přednesu Horáčkova
bilančního vyznání (Nemůžeš usnout III - text napsaný poslepu
během hospitalizace je intimní, ne banálně sentimentální, naštěstí): maska
zpokornělého cynika dává tušit hloubku ponorné řeky skrytých emocí, jež
vyzařují přes drsné sykavky. Přála bych Nohavicovi to charisma, jímž je
Hapka vedle Jany Kirschner naprosto uvěřitelný: výslovnost-nevýslovnost,
První noc v novém bytě patřila jemu a měla mu zůstat. Jaromíru
Nohavicovi však posloužil Michal Horáček: romanci Neodolatelná
vystřihl jako výtečný pendant Nohavicových vlastních textů ve stylu ruské
dumky, nebo jako reminiscenci na „stichi“ Vladimira Vysockého (Jaromírova
básnického spřízněnce), a Petr Hapka záměr skvěle dotáhl v poruštělé
melodii. Slušivé velkokapelové aranžmá nosného hudebního motivu tvůrci
dopřáli jedinému záseku stále první dámy českého šansonu Hany Hegerové -
podobenství návratu jara do přírody a toulavého muže k ironicky porozumivé
partnerce, jíž ženská hrdost velí držet ho alespoň trochu v nejistotě, zda
je – stejně jako jaro – vítán (Kdo by se díval nazpátek?).
Opakovaně nabídla autorská dvojice příležitost Janě Kirschner, prozatím
nedoceněné slovenské zpěvačce minimálně evropského formátu – po debutu „u
Hapky a Horáčka“ na předchozím albu (Mohlo by tu být i líp, 2001)
tentokrát ozdobila svým interpretačním vkladem dvě posmutnělá, trpce
sebeironická, ale přitom nádherně obrazivá vyznání nešťastné lásky a
přehlížené zamilovanosti v bolestných podobenstvích (Vidoucí, ale
neviděná, Sněžná sova). Skvostnou (v sykavkách decentně a něžně
přízvučenou – o to zajímavější) češtinou vybarvuje klenuté melodie do
mrazivých oblouků palčivé bolesti a ze dvou nejkrásnějších, ale i nejtěžších
melodií alba brousí svým zářivým, řezavě čistým hlasem ze surového kamene
drahokamy. Vrcholným (a nejoriginálnějším) vkladem na páté společné album
Hapky a Horáčka přispěla dvojice nejméně věhlasných jmen – slovenská herečka
(hledej například ve Šteindlerově Díky za každé nové ráno) a písničkářka s
kouřově zastřeným hlasem Szidi Tóbias a ryzí, zemitý valašský bard František
Segrado, jehož neokázalý talent se zaskvěl třeba v Dobrohošti nebo v tehdy
ještě neznámém začínajícím Čechomoru, který právě od něj získal řadu
pozdějších hitů. Szidi i Františka přetáhl Michal Horáček ze svého
„vedlejšího“ projektu s Jardou Trabandem Svobodou (Tak to chodí,
2003), kde oba zpěváci naznačili své možnosti: Szidi ve fatální svůdnici Kirké,
František teskným šansonem Praha a ironickou pseudolidovkou
Něco hezkého. Petra Hapku, často nedůvěřivého k Horáčkovým sázkám
na koně ještě nevyježděné v dostizích popmusic, nejprve přesvědčil Segrado:samozřejmě
se vehrál do figury lehce zvetšelého barového zpěváka, který už víceméně
nevnímá blazeovaně znuděné kavárenské publikum a baví se konfrontací
vlastních představ se smutnou realitou (Hlava kance), aby pak
ve studiu vlastně jen zkusmo vystřihl Strážce plamene, píseň,
kterou Petr Hapka chystal pro sebe, nanejvýš pro svého oblíbence Richarda
Müllera. Tiše bych si přála vidět obličeje obou pánů autorů, když Strážce
slyšeli od Segrada poprvé - je totiž jako stvořený pro roli stárnoucího
osamělce, jemuž pouťová věštkyně vyčte z karet nebo z dlaně to, co zkušeným
okem předem vyčetla z jeho zevnějšku jako v podvědomí zasuté přání: příslib
závanu čerstvého vzduchu do jeho zatuchlého lože a staromládeneckých rituálů
v podobě tajemné rusovlasé „krásky v nesnázích“ hledající u něj útočiště; on
sice nabídnutou naději nedůvěřivě zlehčuje a odhání, leč semínko nadějeplné
nejistoty a očekávání je už zaseto, jitří fantazii a prozařuje do té doby
bezvládně plynoucí dny … Strážce plamene hlídá ohníček, jež oživuje zmrtvělé
naděje a „vede ztracené“ za jejich někdejšími sny a plány – a to je i motto
celé (jen zdánlivě pesimistické) desky. Album vlastně nemůže vygradovat
jinak než ironicky – Szidi Tóbias se toho úctyhodně zhostí v kouzelně
vypointovaném příběhu domnělé poběhlice, která Na hotelu v Olomouci
v čitelné reminiscenci na Milorda Edith Piaf v posteli utěšuje pána, jenž
se ve finále ukáže býti zákonitým manželem a srozuměným partnerem v soukromé
hře zpestřující nudu manželského sexu. Textař Michal Horáček má šťastné
obrazivé období projevující se invencí zářivě popisovat nejprostší přírodní
děje (kupříkladu jarní oblevu ztvárnil pro Hanu Hegerovou kouzlem živých
obrazů jitřících představivost: „zas jede jaro v plné slávě/ jak zelený a
zlatý král/ i svaté panny z katedrál/ už nepláčou tak usedavě/ a shlížejí se
ve Vltavě/ jak v střepech levných zrcátek …“- Kdo by se díval nazpátek),
bolestná hnutí mysli („utek´ jsem na vlak do světa/ a v kupé našel aspoň
tmu/ kola však mlela do rytmu:/ es-ta-ta pro-tě-je-jen-ta“ -
Neodolatelná) citově zjitřené vjemy („tvůj hlas měl slabý přízvuk
zvonu/ hlas tichý jako svítiplyn“- Díkůvzdání), závan
pozitivního fatalismu („tehdy jsem zaslech´ píseň/ z úst Smrti na orloji:/
Všechno vás rozděluje/ jen láska možná spojí – První noc) nebo
sebeironické stárnutí („sám piju ve skrýši/ a zpod postele slyším/ své
spokojené myši – já nechal jsem je žít/ má stará hlava kance/ je prosta
elegance/ a přesto mám své šance a ty půjdu promarnit“ – závěr Hlavy
kance). Půvabným vhledem do Horáčkova pracovního procesu je bookletem
písemně zdokumentovaný fakt, že s textem (ku prospěchu věci) pracuje do
poslední chvíle, zpravidla ještě během nahrávání (nejzřetelnější významové
posuny u Otevřete okno). To jsou ovšem jenom střípky. Přitom
mezi Strážcem plamene a Nemůžeš usnout leží
možná dvacet let – ale jsou stejného rodu. Horáčkova textařina je svého
druhu opakovaná reinkarnace s paralelou k výtečnému hereckému či
režisérskému výkonu na jevišti.: jako by se převtěloval do svých interpretů
a oni mu to vraceli svým hlasem v každé dobře napsané „roli“. Další médii
zprofanované výtce, že Petr Hapka už vykrádá sám sebe, jsem po prvním
poslechu titulní písně měla napřaženo přisvědčit (melodickou linku
„žertujete jaksi třeskutě“přece odněkud znám – no jasně, Dívám se, dívám) –
ale napotřetí už to bylo naprosto nepodstatné. Většina Hapkových písní má
dva „životy“: prvním je melodie podbarvující Horáčkův text, druhý je
„osamocený“ – někdy to bývá pouhý náznak, melodické ostináto, které průběžně
vystrkuje růžky někde za textem, jindy nosná graciézní melodie jakoby
spojená s ústřední postavou „vypravěče“ písně (jako právě v závěru
Strážce plamene nebo pilotní První noci v novém bytě),
přičemž skrytá, avšak určující síla písně bývá právě v bezeslovném motivu,
který se posluchači „zadře“ a utkví – ne nadarmo je Hapka vyhledávaným
autorem filmové hudby. Zřejmá kongenialita (nebo méně servilně –
provázanost) Hapkovy muziky s Horáčkovými texty je zřetelná u napojení obou
složek na konkrétní interprety (z náhlého popudu zrozená a pak skvěle
zakomponovaná lehce přisprostlá „balkánská dechovka“ pro Szidi Tóbias nebo
ruská dumka pro Nohavicu, kavárenský šanson pro Segrada). Navíc si pánové
společně dovolují věc v českém popu nevídanou: pohrdat všeobecně vyznávaným
(proto už trochu únavným a zprofanovaným) kultem mládí a nádherně klenuté
melodie se smysluplně pointovanými texty dedikovat zpěvákům, kteří už jsou
(slovy jednoho z oslovených , Františka Segrada) „trochu ojeté, ale vcelku
zachovalé Oktávie“. A právě oni působí uvěřitelně, nevyumělkovaně. Kde hrozí
náznak kýče, je vyblokován i bezeslovnou muzikální pointou a naopak,
přílišná závažnost je ihned ironizována - třeba oblíbené chrapláky a civilní
hlasy pánské i dámské jsou vzápětí vyvažovány „andělskými chóry“ (pěkně
třeba Bárou Basikovou v protiváze Daniela Landy – Otevřete okno, aby
duše mohla ven - nebo již zmíněná řvavá dechovka). Že si pánové
pohlídali tu nejlepší možnou muzikantskou sestavu, je slyšitelné (deska byla
poprávu nominována na Anděla 2006 nejen v kategorii Album roku-Pop & dance,
ale i za nejlepší zvukovou nahrávku – nedocenitelná minuciózní práce
hudebního režiséra Michala Pekárka): hravého a invenčního „domácího“ Petra
Hapku u klavíru jedinkrát (u paní Hegerové) vystřídal Petr Malásek, „spodky“
vyprecizovali Miloš Dvořáček od bicích, Guma Kulhánek s baskytarou a Robert
Balzar (ne Balcar - fuj nedbalému pisateli bookletu!) s kontrabasem,
chvílemi Peter Binder s akustikou, Honza Hrubý s houslemi … ovšem prvořadě
(a nezaměnitelně) Michal Pavlíček a jeho kytary. Na první poslech možná
deska působí jako smutná – ale to je omyl: i neradostné a bolestné vzpomínky
mohou být někdy nádherné a nezapomenutelné … Není ani pesimistická, to už
vůbec – pouze není prvoplánově optimistická; přesto se málokomu vůbec kdy
podařilo najít tolik půvabných poetických příměrů k pojmu „naděje“ – někde
jsou to dvě slova, jinde celé příběhy. Právě Naděje je ústředním motivem i
poselstvím všech písní; naděje, jež dává šanci – lhostejno „odkud přijde,
kdy se rozhoří“. Je na co – nebo na koho – čekat. Třeba právě to
potřebujeme.
Helena Bretfeldová