Na hřbetě starý

Pavol Hammel & Radim Hladík - [déjà vu], Pavian records & Indies Happy Trail Records 2007, celkový čas: 66:01

Hammelova diskografie obnáší asi třicet alb, která sám, s Prúdy či s Vargou natočil. Pro nás, vrstevníky, to byla parádní muzika, byť někdy podezřele difundující do mnoha směrů. Člověk to ale bral tak, že třeba Učitelka tanca je popová estráda, ale na druhé straně má to odpich. A pak bylo pár písní, které oslovily někde v hlubinách. Na albu [déjà vu] jsou naštěstí v převážné většině ty druhé. Jde o živou nahrávku z brněnské Staré pekárny, a to z jednoho koncertu, tedy s žádnou šancí na second servis. Hammel si přizval Radima Hladíka, se kterým sice spolupracoval už dávno, ale většinou jen studiově. Mám trošku pocit, že koncert rozhodně nebyl přezkoušený, že někde Hladík vstupuje do přediva písně opatrně ne z pokory, ale proto, že si ji teprve ohmatává. Nevím. Musím ale poctivě říci, že se mi tento polosessionový doprovod líbí. Vše je prakticky jen dialog hlasu a dvou akustických kytar, kde ta Hladíkova možná častěji než do odkazu dvacátého století (proboha, to zní hrozně!) sahá i do dědictví kytary vpravdě klasické. Pro spektakulární ukázku kytarových dovedností si Hladík nechává jen málo prostoru, většinou prostě jen nenápadně, ale o to přesněji slouží písničkám. A o ty tu jde především, v tomto smyslu je album opravdu židličkově folkové. Hammel si vždy jako autor hudby vystačil na téměř sto procent (i když výjimky z pravidla jsou zásadní důležitosti: Smutná ranná električka a Medulienka na tomto albu), ale texty nechával na jiných. Především na Borisu Filanovi a Kamilu Peterajovi. Když už mám pocit, že jejich poetiku dokážu odlišit, vždycky přijde píseň, která to popře. Kromě nich najdete na albu dvakrát Miroslava Válka – předlistopadového ministra kultury SR. A pak velmi se zbytku alba vymykající překlad textu – básně Angličana Rogera McGougha, ze kterého je cítit náboženská revolta šedesátých let. Přestože jsou mezi písněmi i zřetelné odpichovky, mám pocit, že nad celým albem se nese jakási jemná melancholie, posmutnělost, ve které se výrazněji vnímá text, a ze které dýchá jen takové jemné pousmání. Možná je to uvozeno už vstupní stařičkou Baladou o smutnom Jánovi, písní která záhy nabyla nečekaného smyslu v souvislosti s Janem Palachem. Mezi nejkrásnější sladce smutná místa patří i S holubom na hlave, kde si vždy vybavím sochu Rolanda v Bratislavě (nevím, jestli správně), a pochopitelně i celá předchozí sekvence písní na albu od Čo nás rozdelí. Trošku rozpačitý jsem byl nad několika písněmi na společenská témata. Kto je kto (Filan) je vlastně klasický politický protestsong, vycházející z toho, že prostitutku poznáme, ale v politice si nejsme jisti, kdo je kdo. Prečo nie som väčší pes (Peteraj) je o pocitech outsidera a vyšla mi o něco lépe, zejména díky plebejsky přesnému “Je to sranda prísť na svet / A nemať žiadne svaly”. Škoda, že u písní na albu není vročení, takže někde nevím, jestli jde o novinky, nebo písně, které mi kdysi utekly. Prostě někde ten pocit déjá vu nemám, někde mám a někde jsem si jist, že nejde o pocit. Jinak je digipackový obal vkusný a decentní, všechny texty v něm najdete a nějaký sleevenote je u takových klasiků zbytečností (alespoň pro nás pamětníky). Nahrávka je v mezích možnosti čistá a vypiplaná (nahrával Jan Rejnek, míchal Radim Hladík jr.). Vzhledem k tomu, že Hammel na Slovensku vychází v reedicích, je základní otázkou, má-li taková cover nahrávka smysl. Přináší-li něco nového, čeho nebyl mladý Hammel schopen. Kdyby to byl jen onen pocit melancholického úsměvu, bylo by to asi na celé album málo. Myslím si ale, že poněkud ošoupaný hlas stárnoucího koně (abych si vypůjčil obraz z nádherně poetické Staré kone a nahé jazdkyne) prozrazuje tolik o pomíjejícím i nadčasovém, že se vyplatí si pocitu déjá vu užít.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 5/2008

HOME