Gulo čar jsou další z řady výrazných romských kapel, které se na naší scéně v poslední době objevily. Na rozdíl od držitelů Krtečka, královéhradeckých Terne čhave, je hudba těchto Brňanů mnohem poplatnější moderním trendům. Z alba Baro drom se ozývá velmi “nadupaná” směs moderního jazzu, rocku a především funky. Romskost je přítomna v jazyce, jímž je zkomponována většina textů, a obecně v živelnosti. Klasické atributy cikánské hudby – tedy buď “španělské” kytary, nebo balkánské cimbály a housle, zde nenajdete ani náhodou.

Ve svém oboru, tedy v oné velmi módní slitině jazzu a funky, jsou Gulo čar vynikající. Vůbec myslím nepřeženu, když je srovnám s Monkey Business či s žánrově jen trošku odlišnými -123 min, přičemž o trochu blíže mají Gulo čar k prvně jmenovanému, mnohem početnějšímu tělesu. Jednak přítomností výrazné zpěvačky (Irena Horváthová), jednak důležitou rolí dechových nástrojů (jediní dva neromští členové souboru – trumpetista Jiří Majzlík a saxofonista Radim Hanousek). Kapela si zřejmě uvědomuje, že její síla spočívá především v rytmické “černé” funky muzice. Svědčí o tom explicitně například název písně Funky Power a s nadsázkou i text humorné skladby Tam to frčí, který pojednává o potenciálních úsměších Romů ve vysněné Americe (“I Feel good you feel good / Gypsy goes to Hollywood / Tam to valí tam to frčí tam to jede”).

Zatímco hudba na albu Baro drom je tedy moderní v tom nejlepším slova smyslu, texty zůstávají věrny tradici. Nabízejí témata společenská a sociální (záměrně nechávám vedle sebe oba zdánlivě synonymní přívlastky), avšak k básnickosti mají daleko – podobně jako to často bývá u romských lidových písní. Nejlépe vystihl podstatu jeden z členů kapely, když při rozhovoru se mnou v rádiu charakterizoval text skladby Džas (Jdeme): “Je to o tom, že dem, prostě někam dem.” Oficiální překlad téhož textu zní: “Pojďte… / Jdeme my jdeme / všichni se podívat / ven jdeme my jdeme / na všechny se dívat / Venku už nikdo není.” Mnohem zajímavější jsou ty texty, ve kterých se například objeví téma víry: “Život je těžký / když nikdo nevěří / Na co čekáme / když Bůh nám všechno dal / Nikdo nevěří.” (Kamavas/Chtěla jsem)

Dobře propracované je propojení zpěvu s hudbou a v první řadě s rytmem. Doporučuji vaší pozornosti například závěrečnou Katar jon džan/Odkud jdou s výrazným titulním sloganem v úvodu a s výborně vyfrázovanými slokami. Ono romské “Tu čhaje šukar sal / tu phen khatar sal” (Jsi krásná holka, řekni odkud jsi) ladí s výraznou funkující kytarou podobně jako jednoduché slogany v angličtině. Čeština by v obdobné situaci zněla možná hloupě. Jinde si zpěvačka vystačí s citoslovci, která (pro většinu z nás stejně nesrozumitelný) text spolehlivě nahradí (začátek O čercheňa).

Zmínil jsem už tři důležité nástroje: saxofon, trubku a kytaru (Ladislav Richter). Neměl bych však zapomenout na další instrument, v této rytmické muzice nadmíru důležitý, a sice na basu. Tu obsluhuje Vladimír Dirda, jehož hra mě nadchla především v už zmíněné Džas. Z několika zpívajících členů souboru exceluje především už jmenovaná Irena Horváthová – doporučuji například kousek s názvem Khelavas/Tancovala jsem.

Romové ze skupiny Gulo čar zdánlivě opustili pověstnou hudební tradici svého národa. Ve skutečnosti však na desce Baro drom něco z cikánské muzikálnosti stále cítíme – onu pověstnou radost z hraní, smysl pro rytmus, živelnost, prostě “muziku v krvi”. Avšak to nejvýraznější – styl hudby, aranže, celkové vyznění, má blízko spíše k některým současným trendům amerického popu. K tomu druhu popu, který čerpá z jazzu a takzvaného r&b, tedy černošské muziky v nejširším slova smyslu (včetně zmiňovaného funky). Z mnoha možných podob současného popu se mi tato jeví jako jedna z nejzajímavějších a nejživotaschopnějších.

(A jen tak mimochodem: Píšu do časopisu Folk & country článek o skupině nominované na cenu Anděl 2003 v kategorii world music. A přesto podle mne tato kapela nehraje ani jeden z těchto tří žánrů. Zajímavý paradox…)

Milan Tesař

HOME