Interpretovat takovouto muziku vyžaduje onu lékárnicky odvažovanou dvojdomost – jak moc v tom má být nadhledu a jistého pousmání nad “starými dobrými časy”, a jak moc úcty k původnímu materiálu. Myslím, že Funny Fellows to zvládli odvážit celkem přesně. Onu jemnou ironii můžete vycítit z některých textů a ze stylizovaného předvedení dobových manýr (například v témbru a stylu některých sborů i sólových partů, ale jinde třeba i v sordinované trubce a dalších nástrojích). Co se týče pokoře k materiálu, ta je prakticky nemožná bez slušného zvládnutí nástrojů, což naštěstí v moci těchto muzikantů je. K iluzi stylové věrnosti přispívají i zvolené nástroje (melodickou linku vedou klarinet, trubka, kornet a housle, doprovod (a občas pochopitelně i nějaké to sólíčko) obstarávají rezofonická kytara a starodávné banjo, basovou linku pak tuba, k tomu jsou občas a střídmě použity rozličné bicí nástroje).

Pochopitelně, že do “originálního” zvuku z Ameriky dvacátých let občas vpašují něco, co tam nepatří, zejména ve vlastních kompozicích, například melodické názvuky i kompoziční principy v “Milá moja, premilená moja” připomenou prvorepubliková slovenská tanga, aby z nich nenápadně přešly k čardášovému závěru.

Repertoár tvoří jednak vlastní “old time ohlasové” skladby, jednak převzaté skladby “starých mistrů” (kuriozní je například scatovaná verse La vie en Rose z repertoáru Edit Piaf) a konečně tradicionály, které jsou především až pedagogickou ukázkou toho, jak se lidové melodie z Irska a Skotska asi mohly hrát na americkém venkově před sto lety. Zde mne například velmi pobavilo velmi věrné převzetí Irish Rain z repertoáru irských hospodských Dubliners. Ale za irskou lidovku (jasný jig), bych považoval třeba i instrumentálku The Champion s pěkným sólem na irskou thin whistle, jejímž autorem je údajně J. Kirchuff.

Písně (je jich na albu šestnáct) mají tah na branku, nejsou v nich žádné uměle prodlužované pasáže, většinou se pohybují kolem tří minut. Část jich jsou instrumentálky nebo písně scatované, část je v angličtině a část ve slovenštině. Slovenské texty (většinou Roman Féder) jsou humorné, ale poměrně nevtíravě, čili nečekejte nějaké řachandy, ale prostě jen a jen úsměv, který připomíná to, jaké texty se u nás opravdu zpívaly za první republiky.

V bookletu, kterým je deska vybavena, najdete základní informace a desinformace, rovněž v poměrně vyváženém poměru. Například již zmiňovaná skladba The Champion je vysvětlována jako: “Vidiecká skladba obľúbená medzi pestovateľmi šampiňónov. Obyčejne ju hrávali írski hudobníci na výročnom zhromaždení pri odovzdávaní cien za vypestovanie najväčšieho šampiňónu roku.” Zajímavé je, že tento vtip lze přeložit ze slovenštiny do češtiny, do angličtiny ale nikoliv.

Celkově tedy mohu konstatovat, že jde o dílko zdařilé a originální, kterému bychom v našich zemích těžko hledali stylového dvojníka. A stylovost a nezaměnitelnost, to je v současné době změtení žánrů a všelijakých fúzí docela dobrá vizitka. I když musím říci, že přece jen, ani ta nejlepší deska nenahradí dojem z vystoupení těchto veselých chlapíků stoprocentně. Ale takhle v zimě, když žádný festival, kde by je mohl člověk potkat, nehrozí, může přinést do vašeho CD přehrávače trochu sluníčka.

Jiří moravský Brabec