Arnošt Frauenberg: Rozednívání, Studio Jumbo 2007, Celkový čas: 40:06

Bez pravidelné snídaně se neobejdu, avšak deset minut mi k rannímu jídlu obvykle stačí. Když jsem si tedy na obalu albového debutu písničkáře Arnošta Frauenberga přečetl “Celkový čas: tak akorát ke snídani…”, trochu jsem se polekal. Nicméně pohled na seznam 17 písní (pravda, většinou poměrně krátkých) mě ujistil, že půjde skutečně o regulérní prvotinu, při jejímž poslechu bych se při svém nezdravém životním tempu naobědval, navečeřel a vyčistil si zuby. Avšak protože jde o desku písničkářskou, doporučuji, abyste se vnořili do textů a na vidličku či kartáček na chvíli zapomněli. Vzrůstem malý a hlasem nepříliš výrazný muž ze středních Čech totiž nachází ve všednodenních skutečnostech tak neotřelé obrazy, že mu odpustíme spoustu drobných chybiček. Ze všech zajímavých textů (a takové na albu převažují) zmíním na úvod svůj nejoblíbenější: Cyril s Metodějem si nad sklenkou vína povídají o tom, že lidé si už neposílají papírové dopisy. Dopisy Arnošt nazpíval jako duet s andělským Janem Žambochem, ale to není jediná zajímavá spolupráce alba. Ve skladbě Děvčátko v drdůlku (do které Frauenberg umně skryl své město Žebrák) se objeví Honzova žamboší partnerka Stáňa Brahová, avšak celkový výčet hostů na desce má 11 položek. Najdeme mezi nimi Ivo Cicvárka (piano, akordeon), Slávka Janouška (zpěv), Jaroslava Samsona Lenka (zpěv), Karla Markytána (harmonika) nebo jazzového kontrabasistu Petra Dvorského. K takovému úctyhodnému seznamu lze přistupovat dvěma způsoby: Buď oceníme, jak je album pestře zaranžované a pochválíme autora za to, že se rozhodl své posluchače neunudit jednolitým proudem mouder. Nebo naopak zavětříme s obavou, zda angažováním slavnějších kolegů Arnošt nezakrývá své vlastní neumětelství. (Mimochodem i Žamboši po natočení svého skvělého alba prohlásili, že oni na něm chtěli být tím nejslabším článkem.) Po několikerém poslouchání jsem přesvědčený, že Frauenberg nic skrývat nemusel a že hosté albu opravdu pomohli, aniž by na něm byli tím jediným zajímavým. Pojďme si tedy všimnout některých klíčových písní. Sám Arnošt za pilotní považuje závěrečnou Můj anděl strážný, avšak právně k ní mám výhrady. Dokážete si dnes představit folkovou desku bez anděla? Karel Kryl to kdysi odstartoval a jen v poslední době anděly na svých albech opěvují Jarek Nohavica, Radůza, Vojta Kiďák Tomáško, Pavlína Jíšová, Akustik Rauš nebo Oboroh. Stejně tak Frauenberg není příliš originální, když se pokouší zpracovat erotické téma (Bílá místa s odrhovačkovým refrénem a trochu kostrbatým “on se dotýká s donebevolající drzostí”). Třetím příkladem písně, ve které se autor podle mne snaží vykřesat poezii z ničeho, je Tik tak se zbytečnými zdrobnělinami (jaříčko, pohůdka) a s pointou jako z nepovedené písně Honzy Nedvěda: “Než se naděju / je ze mě chlap / jednou se poměju / a přiletí čáp.”  Mnohem víc se písničkáři z Žebráku dařilo v písni Fotograf, na které mě zaujalo nejen neotřelé téma, ale také detaily obsahové (fotograf ve vytahaném svetru versus vyretušované vrásky zákaznic) i formální (obrácená gradace “Vidět z okna Eiffelovku / či aspoň Brno-střed”). V úvodní písni Ořechy oceňuji práci se štěpnými rýmy (postřeh/do střech). A zajímavý je příběh Veliká voda s líčením živlu coby ženy (až na tu pasáž s farářem). Líbí se mi i titulní Rozednívání (milá domácká píseň s trošku tuctovou melodií) nebo šanson Múza múz. Pokud jde o hudební složku, oceňuji aranže Blues nočního vlaku (moc pěkná kytara a baskytara) i klavírní part Ivo Cicvárka ve Veliké vodě. Naopak u Vadí nevadí mi bicí, které píseň posouvají k moderní country, spíš vadí než nevadí. Berte prosím předchozí řádky jen jako subjektivní výčet mých osobních plusů a minusů z desky. Pokud jde o objektivní výtky, doporučuji Arnoštovi hlídat si příliš otevřené samohlásky (“komeník”, “kled” místo “klid”) a vyslovovat francouzské Moulin jako “mulén” (a nikoli “mulin”). Jinak je to deska milá, nápaditá a příjemná. Možná ne úplně od začátku do konce, ale z větší části určitě.

Milan Tesař
Folk & Country 12/2007

HOME