Stopy jen místy mizí

Epy de mye-Stopy nezmizí-Good Day Records, 2008celkový čas: 47:33

První, co hned úvodní tóny desky evokovaly, byl pocit dramaturgické chyby. CD otevírá skladba , jejíž začátek je podivně efektně rozostřený a skladba sama je z těch méně výraznějších. Když potenciální kupec vloží CD do přehrávače , spustí se mu tato skladba a víc nemusí. První měly být Lovec Amorů a po něm Nad ránem nebo Zabily básníka. Příjemnou hříčkou, hudební i textovou (Kos / Kos-ovo / Kos-tlivec –/Rá-kos / Po-kos-ená) je i Zahrádka – ta měla naopak desku zavírat, má ambice utkvět v paměti. To jsou také nejsilnější skladby, s dramatickým nábojem v textu a projevu a výraznou melodií. Všechny pecky alba jsem ale tímto nevyčerpal. Pokud překonáte úvodní vadu, otevře se před vámi deska s 16 písněmi vesměs pomalejšími, romanticky laděnými, melodicky nekomplikovanými a jakoby starosvětsky (míněno z hlediska historie českého folku) laděnými – ty pomalé písně ve mě evokují konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let ve folku. Epy de Mye by si patrně rozuměla s Popelkami (Strom) a podobnými kapelami. Což je dobře, tenhle směr v českém folku dnes trochu chybí, respektive, ti kdož se o něj pokoušejí se často utopí v nedostatku prostých, a přesto nosných melodických nápadů. Ty skupina má. Příkladem budiž např. Slepota nebo Ženy mužů, ty jsou hity té pomalejší, komornější části desky. . A pokud tyhle písně zabírají u publika, není to ještě s českým folkem a jeho publikem tak špatné, jak se zdá z některých internetových diskusí o poslání a směřování tohoto žánru. K podpoření výše uvedeného dojmu slouží i zpěv všech členů skupiny – zní z něj milá upřímnost a nevyumělkovanost, touha sloužit písničce a nepředvádět se. Všichni zpívající (zpěváky bohužel nerozliším) mají příjemnou barvu hlasu, která odpovídá tématům a ladění písniček. A navíc ty hlasy zpívají texty, které jsou dostatečně obrazotvorné a poetické, ne však vyumělkované a přeintelektualizované. Prostě jim z podstatné části rozumím, a tam kde snad je jejich jazyk mému vzdálený (Antelao), zůstává aspoň pocit tajemna a ne blábolu, jako u mnohých jiných interpretů. Ostatně , Antelao je podpořeno i snivou, ono tajemno evokující instrumentací a rytmem. Abych jen nechválil – najdou se i slabší kousky, ty , kde se nedostavil ten potřebný kousíček ducha, inspirace nebo nápadu: hned ta úvodní Zlatý rám, nebo Čtyři tóny. Předposlední píseň Opustíme vzory právě že má vzor, a to v písních Nad ránem a Lovec Amorů. Text byl míněn dobře, ale dopadl jako agitka do Sokolova: Nebudem tleskat ze zvyku/nebudem žít ze zadání/nebudem zpívat publiku/písně co nás všechny zachrání. Nebo : Opustíme vzory televizních zpráv/.../pravidelný návyk uchopit a jít/a teprv v cíli heslo pochopit. Prý má být slavný festival obnoven, tak třeba jej Epy de Mye vyhraje právě s touto písní. Navíc tam flétna Jakuba Klára nějak nad obyčej prudí. Titulní píseň, která desku uzavírá, je v podstatě pokračováním té předchozí a navíc připomíná veršované živé pódiové obrazy z dob Majakovského. Ale i tyhle dvě poslední skladby mají určitý náboj hledání, který nedovolí je zcela zatratit, takže slabinou alba jsou jen ty dvě zmíněné v úvodu odstavce a snad jedna dvě k nim. Což je slušný výsledek. CD doprovází příjemný, decentně barevný booklet s červenomodrými geometrickými obrazci a náznaky historických obrázků. Obsahuje všechny podstatné údaje včetně textů, což je milé. Deska zřejmě nebude mezníkem v historii folku, ale překvapivě ukazuje směr pro ty, kteří ve své tvorbě tápou a vykrádají jiné – třeba historii.. CD tak bude patřit k tomu “zdravému jádru” českého folku konce prvního desetiletí tohoto tisíciletí.