Sopránsaxofon nebo klarinet v rukou Davida Ebena. Fender piano nebo klávesy akordeonu pod prsty jeho bratra Kryštofa. Do toho Markův zpěv a hra na akustickou kytaru nebo na klavír. A hosté – kontrabasista Jaromír Honzák, kytarista Pavel Skála a další. Tato sestava bude jistě sbírat žánrové i nadžánrové ceny. Když totiž trio pánů Ebenů po dlouhém období zimního spánku natočí nové album, je společenskou povinností mluvit o hudební události roku. A recenzent se může buď připojit k davu a jenom chválit, nebo může hnidopišsky hledat chybičky.

Přiznám se bez reptání, že album Já na tom dělám považuji za velmi povedené. Přesto si budu chvíli hrát na ďáblova advokáta. Tak například Marek Eben má potíže s přízvuky. Vždyť si to poslechněte: “nevysyPAnou cesTIČkou” (Na růžích ustláno). Jeho invence, co se rýmů týče, taky není bezbřehá. Když už v jedné skladbě veršuje “ejchuchu/na vzduchu” (Na růžích ustláno), nemusel by jinde rýmovat “průduchu/po vzduchu” (Něva). A vůbec – proč vydávají Ebeni tento projekt za řadové album, když je poskládaný z různě starých písních, částečně známých z divadelních her Ypsilonky nebo z televizních vystoupení Marka Ebena (např. Trampská)? Ale dost už! Kdo chce, najde totiž chyby i na sebedokonalejším díle. A Ebeni jsou taky jenom lidé.

Album začíná industriálně-folkovou výpovědí s názvem Já na tom dělám. Marek Eben si v ní zahrál například na pilník nebo na kolejnici, jeho bratr Kryštof na pumpičku. Mlhavě neurčitý text pojednává o “nich”, “ňákých frajerech”, kteří se z autora snaží cosi vytřískat. A on na tom maká, “už to mělo být”, jenže známe to… Termín ne a ne stihnout. I když píseň z hlediska textu a melodie nepovažuji za nejsilnější na albu, její volba za pilotní singl a titulní číslo je logická. Berme ji třeba jako omluvu, proč jsme na novou desku museli čekat dlouhých sedm let od Tiché domácnosti. (Ale na druhou stranu: Buďme rádi, že jsme se vůbec dočkali.)

V následující Nikdo to nebere se Marek Eben svým něžným stylem vypořádává se světem médií, ve kterém léta působí (“hlas mluví do éteru / Ta slova znějí / jak rány z revolveru”), aby uzavřel trpce vtipným: “Volaná srdce jsou dočasně nedostupná.” Z vážnějších a méně nápadných skladeb bych dále upozornil na Něvu, píseň ze hry Vosková figura, existenciální volání tonoucího: “Kdo nám proseká díru v ledu / zajdem tu / lapáme po vzduchu.”

Dokážu si v podání Ebenových představit supervážné album. I do těch nejdepresivnějších písní totiž dokáže textař Marek vkládat svůj jemný humor, nadhled a takovou ironii, která nevadí. Přesto vítám, že album obsahuje i několik lehčích popěvků, které je prosvětlují a činí přístupnějším pro větší posluchačské spektrum. Jednou z nich je už zmíněná Trampská. Ano, znám ji sice z televize a objevila se už na CD Večery pod lampou I. divadla Ypsilon (vydalo Happy Music v polovině 90. let). Tady ji však máme konečně v kvalitní studiové nahrávce. Marek Eben (pouze s doprovodem kytary a kontrabasu) si v ní dělá legraci ze stylu Honzy Nedvěda, aniž by přitom parodovaného urážel. Méně milosrdný je k mladým Pražanům v Je to takové…

S celkovou náladou alba dobře ladí hostování Ivy Bittové, která se blýskla i na minulé ebenovské desce. Na rozdíl od někdejších duetů s Markem slyšíme ve skladbě Vidíš, vidíš pouze její hlas. Podobně si na albu zahostoval Jiří Schmitzer. Oproti něžné Bittové je jeho projev mnohem drsnější – vždyť hraje Sprostného chlapa. (Schmitzer zde zní přesvědčivě, ale do kontextu alba mi jaksi nezapadá. Dokázal bych si desku představit o ty dvě a půl minuty kratší.)

Na titul “palba alba” (drze vypůjčený od jednoho konkurenčního měsíčníku) podle mě aspirují skladby Masky, divadelní Senecte, pomoz, Na růžích ustláno (s velmi zajímavým textem), zmíněná Trampská a samozřejmě Vidíš, vidíš s Ivou Bittovou. Pro soustředěnější poslech jsou určeny dva zhudebněné Shakespearovy sonety, se kterými se Ebenové vypořádali mnohem konvenčněji než před sedmi lety s páně Kollárovou Slávy dcerou.

Závěrem bych měl pochválit booklet. Obsahuje totiž vše potřebné (texty, podrobné informace o muzikantském obsazení v jednotlivých skladbách, data a místo nahrávání) a dostalo se i na nápaditý ebenovský humor – tentokrát v podobě “rozkresu barevných vrstev pro pomalování domovního štítu”… A asi to bude i pro mě deska roku…

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)