V průběhu čtyřiašedesátého roku Amerika zažila hned dvakrát Beatles a ani po letech není těžké si zpětně představit, jak svěže jejich vícehlas tehdy musel působit. Sound Dylanova večera ve Philharmonic Hall je ale místy až nepříjemně syrový, kytara nikterak libozvučná a zpěv často vysloveně ukňouraný. Nabízí se otázka, zde se tehdy sešlo se tehdy v sále opravdu tolik nadstandartně vnímavých diváků, duchapřítomně registrujících písničkářovy do té doby neslýchané experimenty s frázováním a plně doceňujících hloubku jeho nejnovějších písniček? Nebo to byl naopak jen dav pokrokově orientovaných kotlíkářů, čekajících především na Talkin´ John Birch Paranoid Blues a Who Killed Davey Moore, dva z nejostřejších protestsongů, které předtím cenzura nepustila ani do medií, ani na alba?

Je skutečně obtížné si představit, co vlastně lidé v sále tehdy slyšeli - v tomto případě je těžké být generálem i po bitvě. Těžko soudit, zda tehdy opravdu zafungovala “čistá” síla Dylanovy osobnosti, či zda byla svěží atmosféra – připomínající tuzemský Šafrán sedmdesátých let – jednoduše vybuzena průběžně zařazovanými protestními písněmi a posléze dovedena k patřičnému vrcholu nástupem Joan Baezové ve finální části. Přítomnost tehdejší královny folku samozřejmě podtrhuje protestní stránku věci, nicméně zcela nebývalá bezprostřednost jejího projevu zřetelně svědčí o čemsi překračujícím pouhé spiklenectví levicových dorostenců.

Čtyřicet let starý koncert písničkáře, zhudebňujícího tehdejší novinové zprávy, by sám o sobě byl dnes asi tak zajímavý jako stará čísla Dikobrazu. My zde ovšem slyšíme o mnoho více: Dylana poprvé uvádějícího některé z dnes notoricky známých opusů poloviny šedesátých let, Dylana zkoušejícího svoje performing art, které je již léta předmětem akademických rozborů, a také Dylana obratně manipulujícího s publikem.

V repertoáru, který písničkář pro koncert ve Philharmonic Hall zvolil, jsou v pečlivé rovnováze zastoupena jeho tři přecházející alba a současně i album, které bylo takříkajíc na spadnutí. Mezi bezpečnými protestsongovými čísly písničkář opakovaně testoval nový, již obtížněji stravitelný materiál. Průběžně tu vtipkuje s obecenstvem, zalyká se smíchem a nechává si napovídat své vlastní verše. A aniž to rozdováděné publikum tuší, je to jedna z posledních příležitostí zažít jej v této poloze: už brzy totiž nenávratně zmizí za černými brýlemi. Svoje “don´t follow leaders” ještě nevyslovil, ale má to v záloze pro první písničku, kterou od něj posluchači uslyší z tehdy chystaného alba.

Až do této chvíle publikum jen získával, rok poté už mnozí odpadli - jistě i někteří z těch, které tu slyšíme tleskat - a v následujících desetiletích další a další, jedni kvůli nashvillskému soundu, druzí kvůli křesťanské víře, a docela nedávno ti, kteří neustáli jeho účinkování v reklamě na dámské prádlo. Takže tohle je asi ten poslední Bob Dylan, na němž se i dnes nejspíš shodnou všichni.

Bob Dylan: Live 1964 - Concert at Philharmonic Hall
Sony Music 2004

HOME