Výměna vnitřností

Duo Ťuk: Čtrnáctá komnata. Good Day Records, 2007, celkový čas 47:05

Co se vlastně stalo? Zmizela snad veškerá kvalitní poezie česká i překladová, nebo už jen přestala Jaroslava Moravce inspirovat? Anebo prostě zvítězil šuplík plný písní a touha jednou nahrát docela vlastní desku? “Pan Ťuk” – padesátiletý Východočech Jaroslav Moravec - byl doposud skutečně spíše zhudebňovatelem poezie než písničkářem. První dvě desky - Přiťuknutí (1998) a Jiná báseň o srdci (2000) – které s ním nazpívala Kateřina Haladová, obsahují, jak výše naznačeno, zhudebněné básně, např. Jana Skácela, Viléma Závady, Miroslava Floriana, Petra Skarlanta nebo Donáta Šajnera. Způsob uchopení básní je křehký, opatrný až pietní, ale určitě básně o další rozměr obohacující a přínos Jaroslava Moravce alias Dua Ťuk je na zvoleném území nepominutelný. (Pro přesnost je třeba poznamenat, že už na prvních dvou albech bylo celkem pět Moravcových písní.) Třetí album Čtrnáctá komnata obsahuje naopak pouhé dva ne-vlastní texty: nejznámější dílo Karla Hlaváčka Hrál kdosi na hoboj, o které už se pokoušeli tak mnozí, a Upřímnou Marceline Desbordes – Valmore. Důvod mnoha mých otazníků v úvodním odstavci je zřejmý: trend nástupu Moravcových textů znamená zřetelný propad kvality. Projekt, který byl do značné míry postaven na kvalitní slovesné tvorbě, nemůže fungovat ve stejných obrysech po tak zásadní výměně “vnitřností”. A nejde o to, že bychom měli pokrčit rameny nad nepřekvapivým faktem, že Moravec píše hůř než Skácel. Takhle problém nestojí: písničkový text je jiná disciplína a textař je porovnáván se svými pravidly a svými kolegy. Zde nepříliš úspěšně: od poetičnosti jsme často daleko, rýmů je přitom pomálu. Když už se objeví, často jsou typu zklamání/vyznání, jít/snít, dál/stál. Rozdíly v kvalitě jsou značné: na jedné straně jsou třeba zamyšlené Proměny, na druhé straně strofy jak vyryté do lavice v 7. B: “…teď mi tě osud vzal/a já tu sama musím být/proč muselo se stát/že jsi mě opustil/to smutné ráno” (Moc smutná). Mezi tím řada titulů, které buď obsahují nějaké “ale”, nebo neurazí, ale odšumí. Písnička je sice celek, jenže i melodie jsou zřetelně slabší než na předchozích deskách. Často se buď posunuly směrem k dost strašidelnému popovému klišé (Moc smutná, Racek, Třináctá komnata), nebo marně čekáme na nějaký výraznější motiv (Jednou snad přijdeš, Ztráty, Nic není stálé napořád). Dobře funguje třeba hitově napadnutý Pouliční anděl – hlavně proto, že se hodně liší od všeho ostatního. Je lehce countryový, dobře se váže s textem – příběhem s lehce zlomyslnou refrénovou hlavou “Láska je věčná, jen když věk dovolí/buď trochu vděčná, že tě nic nebolí”. A fungující introvertní náladovku se povedlo vytvořit synergií hudby a textu v písni K večeru. Sestava čtyř aranžerů je stejná, jako na předchozím albu: Petr Novotný – Petr Havrda – Jiří Mašek – Jaroslav Moravec. Čím to, že i aranže jsou mnohem méně zajímavé, než na předchozích deskách? Jaksi mechanicky se střídají různé styly, od jedné “nylonové” španělky po velmi mírný folkrock v mezích zákona. Hostovali výborní muzikanti: již zmínění aranžéři Novotný (basa, klávesy, akustické kytary) a Havrda (elektrické a akustické kytary), dále Josef Pepson Snětivý (saxofony), David Landštof (perkuse) a Jaromír Čížek (bicí). Smyčcové a taky poměrně málo využívané dechové kvarteto jsou velmi šikovně zaranžovány. Nevím, jestli se tvůrci nekochali myšlenkou, že je sound nahrávek hned jaksi ušlechtilejší… Bohužel, jako by se stejné myšlenky honily hlavou i při natáčení zpěvu: oč by celá desky byla lepší, kdyby se zpěv (a vlastně cokoli) dalo dodatečně trochu “umazat”. Současná Moravcova hudební partnerka Lucie Nunová – technicky naprosto perfektní – je vlastně typově shodná zpěvačka jako její předchůdkyně. Jenže při souvislejším poslechu zjistíme, že způsob přednesu Nunové je značně monotónní a postrádá jakékoli charisma. Zpěv pohaslý jak plamínek svíce voskovice předvádí nejen Nunová, ale i Moravec. Jeho zpěv byl i dříve chladně kovový, ale zaujatý a zejména ve vyšších polohách zajímavý. Zde občas loudí tóny hlubší, než jsou jeho možnosti, a šedivější, než myší kožíšek. Nejproblematičtější jsou některé z četných dvojhlasů Dua Ťuk: sladký sirup z nich prýští proudem, smíchaný s mladistvým optimismem, jak když nám zpívali Bartošová – Sepéši (Dialogy). “Sympatický tvrdohlavec ze Žamberka nebude nikdy bořit hitparády… (…) …ze záplavy nových a nových unifikovaných, umělohmotných, rychlokvasných a instantních umělců se ale přece jen občas vynoří zjev, který na sebe upozorní právě tím, že nesplňuje kritéria vkusu a rytmu své doby,” píše o Moravcovi velmi laskavě jeho vydavatel Jirka Mašek. (V další části sleevenote ho dokonce uvádí v jedné řadě s Dylanem, Křesťanem a Mišíkem.) To, že je Duo Ťuk slyšitelně antitrendové, je sice i mně sympatické, ale existence alba Čtrnáctá komnata je pro mě spíš dokladem toho, že jít proti proudu samo o sobě kvalitu nezaručí. Nu což – přes všechno, co jsem napsal, je Jaroslav Moravec natolik zkušený harcovník, že nevím, proč by to nemělo vyjít příště.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 5/2008

HOME