Není to dávno, co Dún an Doras vydali druhé album Sweet and Sour a přicházejí se třetím nazvaným kratičce Rua. Název asi odkazuje na předchůdce této skupiny z dávnověku její historie - kapelu Puca Rúa. Od předchozího alba se Dún an Doras, jejichž styl lze asi označit jako akusticky pojatou hudbu “keltskou”, prakticky nezměnili co do používaných nástrojů a nepříliš i z hlediska osob, které na ně zvuky vyluzují (Káťa García, zpěv; Petr Košumberský, kytara; Radvan Markus, příčná flétna; Dan Malczyk, housle; Kuba Severin, tabla, djembé, darbuka a další rytmické nástroje a nováček v kapele Filip Klinecký, kontrabas.) Ty ve studiu doplnili v několika skladbách: Kristina Volná, bodhrán, Marek Poledna, akordeon, diatonická harmonika a jako nejznámější muzikant Luboš Malina, pětistrunné banjo. Což byla trošku oplátka za půjčku, protož Katka mu naopak účinkuje na poslední desce Afterparty a navíc si občas zahostuje na koncertech Roberta Křesťana.

Z už uvedeného je asi patrné, že i tentokrát se nadějeme repertoáru sestaveného dílem z tradicionálů zahraných s příjemným espritem, nikoliv však hltavě, a dílem z vlastních variací na keltské motivky, přičemž tradicionály převažují. Skládající členové kapely (R. Markus, P. Košumberský, D. Malczyk) ale dokáží napsat své jigy a reely tak, že opravdu asi nepoznáte, co je jejich a nikoliv irská tvorba (pokud to sami nechtějí, jako například v hezky jazzujícím slimáčím kroku v úvodu setu Farranfore). Ve zpívaných písních vynikne Katčin mimořádný hlas a to od úvodních nížin holandských The Lowlands of Holland až po závěrečnou a capellovou bonusovku Bean Pháidín. Zpívá anglicky a v irském gaelicu. Tomu, kdo stejně jako já a dalších 99,99% (optimistický odhad) domorodců gaelicem nevládne, mohu sdělit, že booklet přináší všechny texty i v angličtině, a tou už buď vládneme, nebo si snadno pořídíme dálkového ovladače.

Se zpívanými skladbami se celkem směle mohou měřit instrumentálky, často uskupené do reelových nebo jigových sad. Zde mne mírně pobavil ten, kdo na album digitálně zapisoval názvy tracků. Vtipný název jedné jigové této sady je “ψ set”, tedy psí sada (v bookletu posaná takto: “Milovníci zvířat si přijdou na své: první melodie je inspirovaná úctyhodnou, byť nakonec marnou snahou závodního chrta Spinelesse alespoň doběhnout do cíle. Druhý, podle některých trochu ψychedelický, jig vyjadřuje zármutek nad jeho nezdarem, zatímco poslední melodie je věnována tvoru, jemuž jsou podobné (i všechny ostatní) starosti cizí - mývalovi.”) Na počítadle mi ale vytanul nápis Sigma set… No, ale i to je jen maličkost, která nakonec potěší a dá desce jeden vtípek navíc.

Dún an Doras albem prokazují, že se zařadili mezi špičku ve svém žánru, stabilizovali sestavu i zvuk kapely a dovedou sestavit desku tak, aby se snivé polohy s Kátiným tvárným, ale téměř vždy trošičku posmutnělým hlasem, prostřídaly s energickými tanečními sadami a jednotící pocit se přitom neztratil.

Dnes už nám nepřijde divné, když kapela i airové melodie doplňuje poťukáváním perkusí jako například v The Snows They Melt The Soonest, i když to jistě není žádná “tradiční” forma irské muziky.

Ostatně cílem kapely zaručeně nebylo udělat folkloristickou desku, a dokonce určitě ani být irštější než IRA. Přiznávají se v náznacích k tomu, že přece jen přicházejí odjinud, ale že k materiálu přistupují s pokorou a znalostí, která jim na druhé straně rozhodně nesvazuje ruce. Nebojí se přiznat u jedné ze skladeb: “Nebavilo nás v její polovině přecházet do duru, takže naše verze zůstává po celou dobu trochu potemněle mollová.”

Vznikla tak deska, jejíž český původ bych asi sice z poslechu nepoznal, ale nepřekvapil by mne. Rozhodně bych ale poznal, tak jako zřejmě každý jiný posluchač, že to hrají muzikanti dobří, svobodní, v pohodě jsoucí a nápadití. A to je podstatné u každé muziky.

Jiří moravský Brabec

HOME