Docuku: Meziřečí, Indies 2004, celkový čas 49:05

Firma Indies Records vydala dva debuty moravských kapel, které ve své tvorbě čerpají z folklóru. V obou se sešli výborní muzikanti se zkušenostmi z různých (i folklóru velmi vzdálených) žánrů a obě na sebe poprvé výrazněji upozornily v loňském roce. Přesto se jedná o soubory dosti odlišné, co se týče repertoáru i přístupu k upravování lidové tvorby. Čím se tedy liší valašskomeziříčtí Docuku od vyškovského Koňaboje, jehož album recenzoval Jiří moravský Brabec v květnovém čísle F&C?

V první řadě mě napadá jedna perlička. Koňaboj fungoval od začátku se dvěma basami (s kontrabasem a baskytarou), avšak houslista Milan Šána do skupiny nastoupil až při nahrávání desky. U Docuku je to přesně naopak. Snad žádný nástroj není pro tuto kapelu tak důležitý jako housle Lukáše Španihela, jinak primáše cimbálové muziky Soláň. Ještě loni však Docuku hráli na festivalech bez basy a kontrabasista Martin Kuchař se stal členem skupiny také až v souvislosti s nahráváním.

Repertoár Docuku tvoří z velké části lidové písně, a to především z Valašska (což je logické vzhledem k původu kapely), případně z blízkých slovenských oblastí nebo z valašsko-slovenského pomezí, ale v jednom případě také z Banátu. To jako by soubor odkazoval na balkánský původ moravských Valachů. Spíše než v úpravách jednotlivých skladeb je síla souboru v jejich propojování do zajímavých tematických bloků (Pašerácké, Terchovské). Album dále obsahuje jeden zhudebněný lidový text opět z Valašska (Ti mezříčtí páni) a konečně tři skladby umělé (s melodiemi akordeonisty Romana Vavříka), z nichž minimálně dvě (Husle, Mord) opět s valašským folklórem velmi ladí. Jedinou výjimkou je snad milostný rozhovor Proč jsi můj milý s možná záměrně naivním textem, avšak s krásnými houslemi.

Vedle Španihelových houslí je dalším zásadním nástrojem Vavříkův akordeon, i když důležitou roli dostal pouze v několika skladbách (Išiel Janko, Mord). Mandolína Lucie Redlové nikde zbytečně nevyčnívá a slouží spíše jako zajímavé koření. Ani kytara Jiřího Buksy není pro zvuk Docuku nijak zásadní, zatímco bicí Karla Mikuše, bývalého člena Mňágy a Žďorpu, jsou důležité maximálně. Opět malé srovnání s Koňabojem: Zatímco bubny Karla Dufka na albu vyškovské kapely posouvají lidové písně směrem k poprocku, Mikuš si na Meziřečí více hraje s různými styly a polohami a jeho hra spíše podtrhuje lidovost písní. Navíc dokonale souzní s dalšími nástroji – doporučuji sledovat souhru akordeonu a bicích v závěru Mordu.

Zatímco v pestrosti a autentičnosti hudby se mi Docuku zdají silnější než Koňaboj, jejich slabinou je sólový zpěv. I když sólisté Jiří Buksa a Lucie Redlová nezpívají vyloženě špatně, zpěvačku kvalit Jiřky Šmukařové ve svém středu prostě Docuku nemají. Například v úvodu písně U súsedů zní Jirkův hlas v úvodu až příliš nesměle a rozpačitě a potřebné naléhavosti skladbě dodají až následné sbory. Lucie se zkouší blýsknout v rychlé Horehronce, avšak i zde je hudební doprovod ráznější než zpěv.

Abych nesrovnával jen s Koňabojem… Součástí bloku nazvaného Pašerácké je i píseň Aj cos porobil Janošku…, kterou měla v repertoáru Českomoravská hudební společnosti ještě za Břenkovy éry. Verze Docuku je energičtější, syrovější. Naopak klidná píseň ze Slovenska Gural, ve které se blýsknou v muzikantském dvojhlasu Lukáš Španihel (housle) a Karel Mikuš (bicí) nemá vůbec nic společného s rychlým hitem Górale, který si současný Čechomor neodpustí snad na žádném koncertě.

Na závěr jsem si nechal dvě aranžérské drobnůstky, které jsou důkazem toho, jakou si Docuku dali s albem práci. Do směsi banátských tanců Rumunica kapela přizvala valašskomeziříčskou romskou skupinu Kandrači a ve směsi Terchovských cinká Lucie Redlová v závěru ve hře na zvonec. Obojí příjemně zapadá do kontextu alba.

Debut Docuku patřil k nejočekávanějším letošním deskám na našem trhu. “Už jsi slyšel ty Docuku?” ptala se mě loni řada známých na festivalech. “Už jsi slyšel tu desku od Docuku?” ptají se mě v těchto dnech. Ano, slyšel. Povedla se a já si ji rád pouštím.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME