Pavel Dobeš: Banány, EMI 2006, celkový čas: 43:1

Novou Nohavicovu desku oslavujeme, na nového Plíhala netrpělivě čekáme. A na Dobeše, který nám kdysi trhal plíce Jarmilou a Zapomenutým trumfem a rozplakával nás Pilníkem a Svidříkem, zapomínáme. A není divu, když jeho poslední album K svátku vyšlo před pěti lety a obsahovalo pouze převzaté skladby. Poslední Dobešovo autorské CD Průzkumný let bude letos slavit 10 roků od svého vydání a v písničkářově diskografii navíc nepatřilo k nejsilnějším. I proto jsem nic nečekal ani od Banánů, novinky, která se na trhu objevila velmi nenápadně. Dnes Banány sjíždím několikrát denně a přemýšlím, jak se závislosti na tropických plodech zbavit

Neznamená to, že by se mi nová Dobešova deska líbila bez výhrad od první písně k poslední. Za uši mě tahají popové doprovody, chladným mě nechala titulní fotbalová skladba Banány a na rozdíl od kolegy M. K. se mi nezamlouvá laciný slogan „Irák, Irák, Kambodža Vietnam – přes kopírák!“. Nicméně toho dobrého, vtipného, nečekaného a trefného nabízí deska mnohem víc.

Pobavila mě hned úvodní ptákovina Mery, Hery a dva revolvery. Pro úžasné slovní obraty („ten druhý… prolistoval na jednu ránu / šest románů od Kundery,“ zpívá se o revolveru) i pro milou hru s výslovností (střídání „kratke ostravštiny“ s natahovaným „ííí“ v „na tvém míííístě“) autorovi odpustíte náhlou a nedotaženou pointu. Podobně jako si v Mery… Dobeš dělá legraci z pistolníků, dostane se jinde na „moderní“ obyvatele osad (Brilantní Sedm trpaslíků se správně trampsky patetickými přirovnáními: „Jak útěk z biče otrokáře / Jak vězeň uvolněný z pout / Každý z nich rozjasní své tváře / Jakmile do nich pustím proud.“)

Album Banány vznikalo dva roky, avšak písně pocházejí z mnohem delší období. Doba jejich napsání, uvedená v bookletu, nám mimochodem občas vyvede z omylu. Například Missouri o potoku, který „chtěl být řekou Mississippi / či aspoň jejím hlavním přítokem“ vzniklo ještě před velkými povodněmi 2002. A Skotsko je z roku 1998, a tak asi nevzniklo jako reklamní píseň pro jistou známou dopravní společnost se žlutými autobusy (ačkoli Dobeš zpívá: „To byl zas turnus, to byl zas turnus, měli jsme jet tím žlutým“). Inu, nádherný příklad toho, jak mohou písně i po svém vzniku žít svým životem, nabývat nových významů a nabalovat na sebe nové konotace.

            Zatímco Dobeš-textař vrství nové metafory, překvapuje originálními rýmy a zvraty i uprostřed veršů („Šestý – zabíjí mouchu pěstí / Teď měla moucha z pekla…, – á, tak ne, dostala pěstí!“ – Moře), Dobeš-skladatel se bohužel neubrání opakování. U spousty písní si člověk říká: Toto jsem už slyšel. Doma jsme se s maželkou bavili o Brhlíkovi a sojce, zda má blíž k Souhvězdí žab nebo k Pilníku, Svidříku… A skončili jsme u obecného konstatování: „Prostě typický Dobeš.“ Jenže právě Brhlík a sojka patří k nejsilnějším písním alba. Písničkář v ní lehce kýčovitý příběh zabalí do tak krásné, trefné a pravdivé metafory, že mu odpustíte i posílení kýčovitosti samohrajkovým doprovodem à la Eva a Vašek.

            Mimochodem zajímalo by mě, jak by Dobešovu desku analyzoval znalec teorie kýče Umberto Eco. Jak by se díval na všechny ty trpaslíky, evokaci starých a důvěrně známých melodií nebo časté využívání citoslovcí. Předpokládám, že jde o součást písničkářova plánu, jak si udělat milosrdnou legraci z posluchače. Ale nezapomínejme na jiný důležitý rozměr desky: Jako rudá nit se jí táhne téma vzpomínání. Čtyřdílná svita Vzpomínky začíná velmi nadějně (formálně shodné části o zírání do ohně a zírání do televize – výborné sousto pro antropology a sociology a jejich teorii o muži lovci, který ohniště vyměnil za světlo televizoru), třetí a čtvrtá část na mne působí už jen jako (stále ještě poměrně chutný) odvar.  

            Je opravdu sympatické po letech poslouchat nové písně Pavla Dobeše a nacházet v nich skryté významy. Satira, protestsongy i pakárna – to všechno na Banánech najdeme. Dobeš by zasloužil pochvalu za samotné řemeslo a především za „návrat na úrovni“. Jenže tato deska toho pod svou slupkou nabízí mnohem víc. A tak loupejme a dobrou chuť.

Milan Tesař

HOME