Jakoby hudba Devítky kráčela dál směrem k líbivosti, skoro až taneční podobě a popově zpěvným melodiím, i když melodik byl Jan Brož odjakživa. Myslím, že to je ostatně trend přirozený a že podobným směrem by vykročilo mnohem víc kapel, kdyby na to ovšem mělo. Pokud posloucháte písničky nesoustředěně, text necháváte jen tak volně prolétnout mozkovnou a druhým uchem ven, nabudete dojmu, že půjde o jednoduché písničky v klasickém akusticky folkovém hávu – i když módně podpořeném perkusemi nebo dokonce bicí soupravou. taková hudba jako příjemná kulisa k čemukoliv, řeknete si možná, a kdyby se deska vyvážela někam, kde nerozumí česky, mohli by ji tam takto inzerovat. Povšimnete-li si i textů, je najednou všechno jinak.

Na nové desce Devítky se totiž Jan Brož představuje jako textař silných existenciálních témat a poetické dovednosti. Nakládá toho na pravidelnou a zdánlivě jednoduchou muziku požehnaně a leckdy právě schopnost poezie zachraňuje písničku, aby se pod tím nákladem životního filosofování nezhroutila. Tak třeba v Modlitbě zachraňuje posluchače před inflací silných slov, kde se člověk obává, že stupňování překročí rozumnou mez, jejich poslední stupeň, prosba o “zázrak svítání”. Nad přirozeně patetickou melodií původního spirituálu, který je aranžován způsobem respektujícím původní tvar, tak díky tomuto vyústění cítíte spíš středoevropskou než afroamerickou duši. I díky tomu jde o jednu z nejsilnějších písní alba.

Tematicky se na albu pohybujeme v reflexích muže počínajícího středního věku, který hledá odpovědnost, ptá se po smyslu toho, co dělá, bilancuje, uvědomuje si své viny a hříchy, doufá v lásku a zmoudření. Tématicky podobné písně předepisuje i své Jindřišce Petrákové. Jediná zásadnější výtka, kterou bych k těm textům měl, se týká toho, že se skládají do poněkud dlouhých souvětí. Trošku to šustí papírem (vsadil bych dolar proti fazoli, že Honza hodně čte) a trošku to sdělení znepřehledňuje. Výjimkou v textařském Brožově monopolu je jediná převzatá písnička Štrossův – Grand Canyon, pojednávající vlastně rovněž o tématu existencionálním, ale s nadhledem a swingem.

Jakkoliv jsou písničky textově prakticky všechny závažné a bez oddychu, deska nepůsobí monotónně nebo depresivně díky tomu, že jejich hudební složka je různorodá, velmi čistě (až průhledně) zahraná a všechny skladby jsou krátké – jediná nepřesáhne čtyři minuty, celkem se jich do čtyřiceti minut vešlo 14. Kapela se vyhnula i dalšímu úskalí: Je jasné, že spolupráce Honzy Brože a Jindřišky Petrákové se Žalmanem se na nich musí podepsat v tom, že od tak silné osobnosti člověk prostě leccos přebere, i kdyby nechtěl. Díky tomu, že Devítka striktně využívá kontrabas (a díky perkusím) podle mého názoru drží přece jen odlišný zvuk, není to “Žalman a spol bez Žalmana”. Snad paradoxně nejvíc Lohonkou načichl občas na pár slabik Honzův zpěv (tam, kde se snaží o vemlouvavý výraz a kde přitom melodie není zrovna klenutá).

Po zvukové stránce se mi nahrávka opravdu líbí – nástroje jsou hezky čitelné, kontrabas i akustické kytary mají hezky kulaťoučké, přirozeně znělé tóny, zpěv je srovnán do správné intenzity, i když je z výrazu poznat, že se zpívalo s velikou dynamikou – té je ponecháno tolik, aby se líbila, ale aby šepoty a výkřiky nepřebíjely vlastní sdělení.

Jiří moravský Brabec

HOME