Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Recenze  
HOME Zpět na seznam

Rafinovaný říkačkář

Jiří Dědeček & Úterý: Prší nám do campari. Indies MG, 2010, celkový čas 62:11

„V soumraku vranám/žal hrdlo svírá a nám/srdce rozdírá – obzory ztmavly/jen Luna blýská šavlí/Zavírej oči – stále se stmívá/a modrá morda temna/o tobě zpívá…“ Poznali byste? Cože, Jiří Dědeček? Ten ironik a sršatec? Snad není na svém nejnovějším albu víc básničkářem než písníkem? Rozhodně nikoli. Citace z písně Noc, úplně poslední, jakoby po skončení alba navíc přidané skladby, je ukázkou polohy, kterou by Dědeček uměl, kdyby chtěl. Zbytek alba je úplně jiný. Ani básničkář, ani písník; na první poslech spíš říkačkář, opakoválek a vulgárníček. V albu patnácti písní najdeme kromě zmíněné Noci skladby Posaď se doktore (s povedeným veršem „Posaď se doktore ať mi nevyneseš spaní/zkrať svoje kidy prodluž mý umírání“) a bezdomoveckou V tísni; všechny další písničky jsou svým způsobem milostné. Velmi specificky, ovšem: všechna ta láska je od života nějak utahaná, upatlaná, utrápená. Někdy prosvítá světýlko (Tralala) a někdy spíš jen šeď či přímo čerň (Je po plese, Neodpovídá). Opakuje se motiv problémů lásky tajných milenců (U vás v kuchyni a řada dalších). Ale to všechno je jenom hřiště, na kterém se dá zahrát dobře nebo špatně. A při porovnání třeba s mým velmi oblíbeným albem Kdyby smrtka měla mladý (2003) jsem získal smutný pocit, že za těch sedm let opustila Jiřího Dědečka jeho múza. Že je pryč všechno to rajcovní míchání vysokého s nízkým, všechny ty třeskuté rýmy, ta pečlivě odměřená špetka cynismu i osobité literátské rebelství. Zbyly jen dost všední historky a postřehy převyprávěné jazykem o třídu méně jiskřivým, než bývalo zvykem, zato na oplátku s výrazně vyšší frekvencí vulgarismů. Na ně má umělec samozřejmě právo a já je nikomu nebudu jemnocitně sčítat, ovšem důležité je, jak slouží celkovému účinku. Verš „a je to kýč všech kýčů/že miluju tvou…“ (ty tři tečky se tam opravdu „zpívají“; Prší nám do campari) mně přijde hodně levný. A dokola opakovaný refrén „jenom ta láska láska už to není/že bych chcal krev a žral kamení“ (Jenom ta láska) je sice nepřeslechnutelný a svým způsobem neopsaný, ale na druhou stranu by ho mohl napsat opravdu kdokoli. Výše zmíněná repetitivnost mě na počátku mého soužití s albem Prší nám do campari taky iritovala. Velmi často do nekonečna opakovaný kratičký refrén („a čekají tam na baru“ nebo taky jen „Podolí“) nebo jen kusy slov („pámbu ucho – pámbu ucho – pámbu uchovej“). Jenže pokud minimalismus znamená – jak kdosi řekl – že muzikanti hrají pár nudných tónů pořád dokola tak dlouho, až vás to začne bavit, tak Dědeček předvádí textový minimalismus. Ta snůška obyčejných, nezvonících slov je rafinovaněji vybraná a sestavená, než by se mohlo na první poslech zdát. Opakování nás dostane do té popisované utrápené, utahané, upatlané atmosféry, a když po tomhle kalném víru zazní některá povedenější strofa, která má příběh posunout zase o kus dál, na daném pozadí mnohem víc zasvítí. V tom světle vidíme, že přes všechny předešlé námitky nejsou Dědečkovy texty bez ceny. Najdeme tu trefné řádky („je po plese/a každej mlčí kolik unese“), typické vtípky („v cizích městech v levnejch hotelích/nebo možná správnějc v hotelech/to je jedno šlo jen o pelech“ – U vás v kuchyni), již zmíněnou Posaď se doktore o tom, že člověk „běžný“ se umí lépe modlit k lékařům než k Bohu. Líbí se mi Podolí s typickým dědečkovským rozjezdem „Když jsem jel z Pankráce dolů zkratkou/viděl jsem v Podolí scénu sladkou“ a s příběhem, který jde na kost jako většina ostatních, ale je nadechlejší a méně toporný a úporný. Divíte-li se rozsáhlému prostoru, který jsem v této recenzi věnoval textům, vězte, že hudební složka díla Jiřího Dědečka nevyvolává potřebu dlouhých komentářů. Nejvíc stojí za zmínku, ba možná i pochvalu zpěv. Písničkář se navzdory svému nevelkému hlasu snažil střídat rejstříky, barvy, dynamické i přednesové polohy. Ve většině písniček je civilní, ale umí i projev vzrušený až naříkavý (Okolo mlejna), snaží se o velký zpěv (U vás v kuchyni), ale klidně i jen deklamuje (verze v Mrazíš). Melodie jsou obyčejné, nenápadné až šedivé: za srdce nechytnou, ale jako ilustrace k příběhům zmírajících či uhynulých lásek celkem fungují. Sound písniček je protentokrát o něco rockovější, hlasitější, víc kapelový. Dědeček tu často používá elektrickou kytaru, na které jeho kytarové neumětelství vynikne výrazněji; přesto se mi nejvíc líbí, když se doprovází sám. Akordeonista Jaroslav Krasničan taky velkým instrumentálním umem neslyne, zbylí dva členové kapely Úterý – bubeník Marcel Pindel a baskytarista Vojtěch Heřmánek - hrají celkem přesně a velmi polkově. Prostě šramlík: nelíbí, ale musím uznat, že ty chlupaté a kostrbaté tóny písničkám celkem slouží. Že je Dědeček fenomén, po kterém by zůstala na naší scéně velká díra, je fakt; nakonec ani tímto albem se své velikosti nezpronevěřil. Možná si ale písničkami z něj trochu vybral oddechový čas: nejvíc se asi budu vracet k atypicky poetické a nacinkané Noci.

Tomáš Hrubý
Folk  9/2010

Váš pohled?
zpět na seznam recenzí

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.