Rafinovaný
říkačkář
Jiří Dědeček & Úterý:
Prší nám do campari. Indies MG, 2010, celkový čas 62:11
„V soumraku vranám/žal hrdlo svírá a nám/srdce rozdírá – obzory ztmavly/jen
Luna blýská šavlí/Zavírej oči – stále se stmívá/a modrá morda temna/o tobě
zpívá…“ Poznali byste? Cože, Jiří Dědeček? Ten ironik a sršatec? Snad není
na svém nejnovějším albu víc básničkářem než písníkem? Rozhodně nikoli.
Citace z písně Noc, úplně poslední, jakoby po skončení alba navíc
přidané skladby, je ukázkou polohy, kterou by Dědeček uměl, kdyby chtěl.
Zbytek alba je úplně jiný. Ani básničkář, ani písník; na první poslech spíš
říkačkář, opakoválek a vulgárníček. V albu patnácti písní najdeme kromě
zmíněné Noci skladby Posaď se doktore (s povedeným veršem
„Posaď se doktore ať mi nevyneseš spaní/zkrať svoje kidy prodluž mý
umírání“) a bezdomoveckou V tísni; všechny další písničky jsou svým
způsobem milostné. Velmi specificky, ovšem: všechna ta láska je od života
nějak utahaná, upatlaná, utrápená. Někdy prosvítá světýlko (Tralala)
a někdy spíš jen šeď či přímo čerň (Je po plese, Neodpovídá). Opakuje
se motiv problémů lásky tajných milenců (U vás v kuchyni a řada
dalších). Ale to všechno je jenom hřiště, na kterém se dá zahrát dobře nebo
špatně. A při porovnání třeba s mým velmi oblíbeným albem Kdyby smrtka
měla mladý (2003) jsem získal smutný pocit, že za těch sedm let
opustila Jiřího Dědečka jeho múza. Že je pryč všechno to rajcovní míchání
vysokého s nízkým, všechny ty třeskuté rýmy, ta pečlivě odměřená špetka
cynismu i osobité literátské rebelství. Zbyly jen dost všední historky a
postřehy převyprávěné jazykem o třídu méně jiskřivým, než bývalo zvykem,
zato na oplátku s výrazně vyšší frekvencí vulgarismů. Na ně má umělec
samozřejmě právo a já je nikomu nebudu jemnocitně sčítat, ovšem důležité je,
jak slouží celkovému účinku. Verš „a je to kýč všech kýčů/že miluju tvou…“
(ty tři tečky se tam opravdu „zpívají“; Prší nám do campari) mně
přijde hodně levný. A dokola opakovaný refrén „jenom ta láska láska už to
není/že bych chcal krev a žral kamení“ (Jenom ta láska) je sice
nepřeslechnutelný a svým způsobem neopsaný, ale na druhou stranu by ho mohl
napsat opravdu kdokoli. Výše zmíněná repetitivnost mě na počátku mého
soužití s albem Prší nám do campari taky iritovala. Velmi
často do nekonečna opakovaný kratičký refrén („a čekají tam na baru“ nebo
taky jen „Podolí“) nebo jen kusy slov („pámbu ucho – pámbu ucho – pámbu
uchovej“). Jenže pokud minimalismus znamená – jak kdosi řekl – že muzikanti
hrají pár nudných tónů pořád dokola tak dlouho, až vás to začne bavit, tak
Dědeček předvádí textový minimalismus. Ta snůška obyčejných, nezvonících
slov je rafinovaněji vybraná a sestavená, než by se mohlo na první poslech
zdát. Opakování nás dostane do té popisované utrápené, utahané, upatlané
atmosféry, a když po tomhle kalném víru zazní některá povedenější strofa,
která má příběh posunout zase o kus dál, na daném pozadí mnohem víc zasvítí.
V tom světle vidíme, že přes všechny předešlé námitky nejsou Dědečkovy texty
bez ceny. Najdeme tu trefné řádky („je po plese/a každej mlčí kolik unese“),
typické vtípky („v cizích městech v levnejch hotelích/nebo možná správnějc
v hotelech/to je jedno šlo jen o pelech“ – U vás v kuchyni), již
zmíněnou Posaď se doktore o tom, že člověk „běžný“ se umí lépe modlit
k lékařům než k Bohu. Líbí se mi Podolí s typickým dědečkovským
rozjezdem „Když jsem jel z Pankráce dolů zkratkou/viděl jsem v Podolí scénu
sladkou“ a s příběhem, který jde na kost jako většina ostatních, ale je
nadechlejší a méně toporný a úporný. Divíte-li se rozsáhlému prostoru, který
jsem v této recenzi věnoval textům, vězte, že hudební složka díla Jiřího
Dědečka nevyvolává potřebu dlouhých komentářů. Nejvíc stojí za zmínku, ba
možná i pochvalu zpěv. Písničkář se navzdory svému nevelkému hlasu snažil
střídat rejstříky, barvy, dynamické i přednesové polohy. Ve většině písniček
je civilní, ale umí i projev vzrušený až naříkavý (Okolo mlejna),
snaží se o velký zpěv (U vás v kuchyni), ale klidně i jen deklamuje
(verze v Mrazíš). Melodie jsou obyčejné, nenápadné až šedivé: za
srdce nechytnou, ale jako ilustrace k příběhům zmírajících či uhynulých
lásek celkem fungují. Sound písniček je protentokrát o něco rockovější,
hlasitější, víc kapelový. Dědeček tu často používá elektrickou kytaru, na
které jeho kytarové neumětelství vynikne výrazněji; přesto se mi nejvíc
líbí, když se doprovází sám. Akordeonista Jaroslav Krasničan taky velkým
instrumentálním umem neslyne, zbylí dva členové kapely Úterý – bubeník
Marcel Pindel a baskytarista Vojtěch Heřmánek - hrají celkem přesně a velmi
polkově. Prostě šramlík: nelíbí, ale musím uznat, že ty chlupaté a kostrbaté
tóny písničkám celkem slouží. Že je Dědeček fenomén, po kterém by zůstala na
naší scéně velká díra, je fakt; nakonec ani tímto albem se své velikosti
nezpronevěřil. Možná si ale písničkami z něj trochu vybral oddechový čas:
nejvíc se asi budu vracet k atypicky poetické a nacinkané Noci.
Tomáš Hrubý
Folk 9/2010