Wabi Daněk je sice autorem několika nevšedních písní, z nichž Rosa na kolejích už je snad označitelná příznakem “nesmrtelná”, ale rozhodně to není žádný chrlič nových a nových hitů. Nutnost čas od času vydat album, ať už z povinnosti k posluchačům, kteří ho chtějí, nebo ke gramofirmě, které se upsal, může být pro takovýto typ traumatem. Ostatně na předchozí Daňkově live desce se už trochu vařila sekerková polévka s notným výtěrem spíže. Přiznám se, že jsem se trošku bál, co přinese další nosič. Už při jeho prvním poslechu mi spadl kámen ze srdce.

Nová deska je jednou z největších radostí, které jsem si letos nad stříbrnými kotoučky užil. Žánrově se na ní Wabi pohybuje od trampské romantiky přes písničkářské country Kristoffersonovského střihu až po country rock. Za zády přitom má elitní jednotku Malinabandu a hostů a interpretuje písně, které všechny pocházejí původně z repertoáru Miroslava Skunka Jaroše, Východočecha bytem už dvacet let v Německu. Jaroš je u všech autorem textů, někde jde o jeho vlastní melodie, jindy o převzatý repertoár. Album začíná tradicionálem, který já znám jako Hobbo Lulaby, a který se u nás zpívá s Jarošovým textem buď pod názvem Jižní eskadrona nebo jako Montgomery (tento název preferuje album). To je nesporně nejslavnější Jarošův text kolující mezi lidem trampským, ale možná zjistíte, že znáte i jiné.

Pavel Malina, který kromě kapelničení měl na hrbu i produkci alba, se ve sleevenote přiznává k tomu, že byl coby mladíček Skunkem a východočeskou trampskou komunitou ovlivněn a formován. Pokud to snad cítil jako morální dluh, myslím, že tímto albem ho splatil vrchovatě. Prokázal, že kromě progresivního experimentátorství s Křesťanem se naprosto suverénně pohybuje i v mnohem klidnějších vodách poblíž středního proudu (např. nasládlé vokály v některých písních), nebojí se líbit, ale nejde za čáru kýče. Chytře aranžováno, dokonale nahráno a plné drobných radostí, nešetřilo se nápady na celkovém vzhledu písní ani na žádném detailu – třeba irský úvod ke Kříži z plastiku, countyrockový duet Wabiho s Robertem Křesťanem v Jacksonu, pěkný vokál v Telefonním ďáblu (Viktorin, Markytán, Josifoská, Suchánková – to už pomalu připomíná ono legendární: jít s platinovou motykou na brambory), ale pochopitelně především Charlie McCoy se svou foukací harmonikou ve čtyřech kouscích.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme tohoto chlápka obdivovali (hrál na albech s Dylanem, Presleym, Kristoffersonem a jinými) a představa, že by si někdy fouknul na albu nějakého našeho muzikanta byla mimo naše vnímání reality. Ostatně, právě to, že podobnou práci vzal a rád, že se s kapelou objevil na krátké šňůře a že hovoří, jak se těší na další spolupráci, je asi nade všechny pokusy o recenzi. Vlastní party zahrál bez zbytečného exhibování, ve službě celku spolehlivě a čistě. To je vizitka profesionála.

Pochopitelně, že ani Skunk Jaroš nenapsal samé stoprocentní hity, ale kromě Montgomeryho bych vyzdvihl přinejmenším ještě další převzaté melodie – Rychlejší koně a titulní skladbu, z vlastních pak upřímné tulácké vyznání Já jim jen závidím. Wabimu navíc vysloveně sednou právě věci Kristoffersonovy a i když je zrovna v tomto případě patrné, že ani takový Kris se neubrání tomu občas trošku vykrádat sám sebe, takže člověk by dokázal plynule přejít z Jody and the Kid do Me and Bobby McGhee, člověk to autorovi celkem rád odpustí.

Jedinou připomínku mám k bookletu. Ne, že by se mi výtvarně nelíbil, naopak v tomto smyslu je zdařilý. Na můj vkus mohl ale obsahovat víc papíru, třeba právě texty Jarošových písniček. To, že chybí celkový čas alba pak považuji za podstandardní míru informace. Nejhorší ovšem bylo, že pořadí stránek uvnitř bookletu je nelogické, sleevenote nejdřív skončí a pak začne. Na druhé straně, pokud by chyby všech desek byly jen v obalech, byl by to hezký svět.