Druhá deska Cymbelínu Kolem osy obsahuje celkem osmnáct písní, což po jednoduchém dělení dá průměrnou délku 2:40. Bývaly doby, kde se takto krátké písničky psaly všobecně, v současnosti ale jde spíš o výjimku, hodnou tak asi nejspíš Plíhala. Jakkoliv srovnávání Cymbelínů s Plíhalem je docela módní a společný jmenovatel je víc než jasný – úsměvná poetičnost, musím říci, že je jasná hranice mezi příbuznými východisky a podobností tvorby – a o té se tu příliš mluvit nedá.

Jakkoliv se totiž občas jejich písně dotknou velkého tématu, děje se tak slovy prostými a v náznaku. “Vlasy si rozpustí v neděli, je opilá chlebem a vínem” v jakémsi imaginárním portrétu dívky (autoportrétu?) Před zrcadlem dívka stojí prostě řekne Kristýna, “střílelo se z děl do výtvarných děl” líčí vizi bortícího se světa Tomáš v písničce To v spánku jsem viděl, která je díky homonymům přes závažné téma léčivě hravá.

I výběr zhudebněných textů jiných autorů je zajímavý. Kromě Pavla Šruta, se kterým kapela spolupracuje častěji, se zde objeví jeden Ivan Martin Jirous z doby, kdy ještě nebyl Magorem ale mariánsky pokorným básníkem, a titulní skladba je zhudebněný Miroslav Holman. To už je pán v bohatě důchodovém věku, který zůstal v poezii vždy amatérem, napsal před asi třiceti lety pár písňových textů a před asi pěti lety vydal v nepatrném nákladu malou sbírečku. Najít ji, a rozpoznat v ní i drobný skvost a zhudebnit si jej, to dokazuje, že Šenkyříkovi se opravdu o poezii zajímají. Přesto bych pochopitelně měl k textové stránce drobné výhrady. Slovo “objat” je synonymum k obejmut, nikoliv obejmout. Zatímco moravismy ve výslovnosti pomalu mizí, je sporné, zda si je dopřát ve slovníku – spojení “začala šťukat” mne docela ruší i v té žertovné poloze, která mu je přisouzena. Ale to jsou drobnůstky.

Muzikantsky tvoří Cymbelín stále Tomáš Šenkyřík (kytara, baskytara), jeho žena Kristýna (klavír, klávesy), její bratr Jiří Rohel (klarinet) a Pavel Rajmic (housle). Všichni jsou instrumentálně dobří, oproti první desce se buď ještě zlepšili, nebo si alespoň troufli víc zahrát. Zase jen drobnou výhradu bych měl po stránce interpretační ke Kristýninu zpěvu. Myslím, že by se měla nechat odborně vést a že by se jí podařilo hlas ještě více uvolnit a otevřít.

Hosté – další kapitola, která si zaslouží pochvalnou zmínku. Nejvíc si zahostoval na marimbu Martin Opršal a Josef Fojta, kterého poslední dobou můžete vídat především s Pavlicou. Jeho citlivé perkuse se k Cymbelínu hodí. V několika písních se s kontrabasem objevil Petr Surý a sem tam něco dozdobil muž ze studia – Klemet Jochymek. Za zvláštní zmínku pak stojí pěvecký duet Kristýny s Radůzou, barevně zajímavý, neobvyklý, emocionálně působivý a jeden z vrcholů alba (Před zrcadlem dívka stojí), a dívčí sboreček v dětské písničce na text Pavla Šruta – Co dělali kluci v pravěku. Jeho členka Veronika Bikárová si pak vystřihla i své první pěvecké sólo v závěrečné Laputě. Čistě a napůl dětsky.

Uvědomuji si, že o samotné hudbě na albu jsem toho mnoho nenapsal. Bude to asi tím, že je pro mne poněkud komplikované ji nějak blíže charakterizovat. Je příjemná, akustická, využívá různých barev a zvuků, ale základem je většinou klavír nebo klávesy (častěji než kytara) a nápadité vlastní melodické motivy pro klarinet a housle. Stylově je dost různorodá, od blues přes jazzůvku až po ohlasy folkloru, které ale nejsou nijak výrazné a časté, většinou bych ji ale neopatřoval vůbec žádnými stylotvornými přívlastky. Příjemná, sloužící písničce, podněcující fantazii a svou podstatou křehká. Jakou jinou si ostatně představit k veršům: “Je někdo, kdo se právě žení/ krajina se v prsten mění.”

Jiří moravský Brabec