Mladá kapela, mladý písničkář - tak jsme se naučili v našich žánrech říkat debutujícím třicátníkům. Nyní se zdá, že se na scéně začínají objevovat výrazné osobnosti zhruba vysokoškolského věku. Asi nejmladší a určitě jeden z nejpozoruhodnějších mezi nimi je teenager (20. narozeniny slaví až letos), který vydal již druhé autorské album - Dalibor Cidlinský junior.

Porovnáme-li toto CD se čtyři roky starou Fantasií pro 5 strun – která tehdy zapůsobila jako zjevení – slyšíme značný posun. Broskve v karamelu jsou poučenější, nápaditější, promyšlenější a samozřejmě i technicky zdatnější - prostě dospělé album.

Dalibor se tu představuje jako banjista, klávesista, autor veškeré hudby, aranžér i hudební režisér. Nejznámější je možná jako banjista, ale nejsem si jist, jak příliš: jeho první skupina Suchaři na Řípu působící v polovině 90. let byla sice nadějnou, ale přece jen dětskou kapelou. Zhruba tři roky existuje DC Band, což jsou vynikající hudebníci, kteří hrají i na recenzované desce: Ivan Myslikovjan – altsaxofon a EWI, Petr Vavřík – baskytary a Jiří K. Stivín - bicí. DC Band ale velmi málo koncertuje, takže Cidlinského mistrovské zvládnutí banja akustického i elektrického není na živo příliš k mání. Kromě banja zvládá Dalibor i klávesy, klavír, programování bicích a perkusí a samplování, takže si může tyto zvuky tvořící často osnovu skladeb ”vyrobit” sám; náročnější klávesové party hraje hostující Milan Nytra.

Z deseti tracků alba je jen osm skutečných skladeb: dvě položky jsou jakási intra, z nichž jedno se tak přímo jmenuje. Překvapením může být zařazení tří zpívaných písniček: projekt zpívaného jazz-popu Dalibor provozoval již před několika lety s Radkou Fišarovou, ale držel ho důsledně stranou od svých banjově instrumentálních aktivit. Musím říct, že by mě asi ”čisté” album instrumentálek připadalo příhodnější, nicméně nechal jsem se opakovaným poslechem přesvědčit, že švy mezi oběma skupinami skladeb byly pečlivě vyhlazovány, takže posluchač nemá pocit nepatřičného eintopfu. Jazz-popové písničky mají rozptyl od nádechu folkrockového (Get It) po taneční (Heavenly Being) a ústřední postavou je v nich zpěvačka Lenka Jankovská, která je rovněž opatřila anglickými texty. Velmi těžké melodie zvládá (s výjimkou asi tří notiček v nejtěžší Decision) technicky nesmírně zručně, barvu hlasu má danému materiálu přesně vyhovující a snaží se i o výraz.

Jádro alba tvoří pět instrumentálních skladeb. Akustické banjo je důležité ve dvou z nich: divoký novoakustický Backhand asi nejvýrazněji odhaluje grassové postupy i kořeny, které jsou už často zakopány velmi hluboko. ”Keltské” Zvony v Kinghamu znějí první tři minuty, jako by byly opsány z nějaké kukulínské desky; vítr z plachet bere této výtce paradoxně účast houslí Jana Hrubého jako hlavního instrumentu skladby. Nepudu domů je vyloženě jazzové číslo, kde rozeznat Daliborovo elektrické banjo od střelhbité elektrické kytary by byla práce pro hodně cvičené ucho. Zbývající opusy jsou nejdelší (přes šest a půl minuty) a zejména Broskve v karamelu pak i nejkošatější - potkáme tu nejvíc motivků, aranžérských postupů, překvápek: všechno, co se Dalibor naučil.

A není toho málo. S pomocí těch nejlepších hráčů na své nástroje - jak DC Bandu, tak hostů (kromě již jmenovaných ještě Emil Formánek na akustickou kytaru a Honza Máca na mandolínu) - nahrál desku vpravdě exportní. Tím myslím na nabídku přes skutečné hranice i na to, že ji s chutí pustím svým přátelům, kteří ”bydlí” v docela jiných žánrech, než jsou ty naše. A doporučuji ji i vám - milovníkům banja, ale klidně i jeho nepřátelům, které zajímá hutná a chutná muzika.

Tomáš Hrubý