Asi nejkladnější vlastností Ivo Cicvárka je, že s nápadem pracuje metodicky, pečlivě a snaží se, aby výsledek přitom působil lehkým, čistým dojmem. Nové album se vymyká průměru už od prvního pohledu – chytrý a nevšední přebal s vystřiženým letadlem v modrém papíru jako by říkal: pozor, zde se s nápady nešetří. Myslím, že doplnění bookletu právě kresbami Karla Steklíka charakterizuje výběrovou spřízněnost: Obrázky zdánlivě nečrtnuté pár čarami tenkou linkou, ale graficky čisté a vždy s přesně formulovanou myšlenkou.
Jakkoliv nejde o album tématické v pravém slova smyslu, autor nijak nezakrývá, že všechny ty písničky, melodie a hříčky jsou vzájemně konzistentním pohledem na svět. Proto jsou pauzy mezi skladbami tak kratičké, že vám při normálním poslechu deska splyne ve víceméně souvislé vyprávění o pohledu na svět. Po hudební stránce to je vyprávění čistě akustické (použité klávesy nemají nijak elektronický zvuk), komorní, vlastně takový poetický recitál, ve kterém se základní sestava nástrojů (klavír, flétny, saxofon nebo cello) občas rozšíří o nějakého toho hosta (mandolína, kytara, housle, kontrabas, trubka…) a vytváří náladové plochy rozrůzněné muziky, která je svou povahou mimočasová. Nenajdete zde žádné významné hudební názvuky, o kterých byste mohli říci, že takto se hrálo právě v roce 2002. Tento Cicvárkův konzervativismus můžete označit libovolným znaménkem, osobně si ale myslím, že jde spíš o vlastnost kladnou, protože mu umožňuje vyhnout se módním výstřelkům, které by za pár let mohly vzbuzovat úsměv. Prostě aranžováno je lidmi se spíš klasickým hudebním cítěním (na aranžmá se s Ivošem podílelo i celé OKO).
Překvapivé je, kolik prostoru nechal Ivoš jako zpěvák ostatním. Na albu jsou vlastně hned tři duety s různými zpěvačkami – zatímco se svou ženou Lucií zpívá takové bezelstné poděkování Lužnici, se dvěma zkušenějšími zpěvačkami nabízí pohled na témata milostná. Příjemně potemnělý a potajemnělý alt Kamily Vozákové (Mošny) je přesně vybrán pro Sex on-line, píseň o fenoménu flirtování po síti. Ke cti autora patří, že si nehraje na toho, který ví, a má právo hodnotit. Naopak – najde několik vzrušivých a vzájemně protichůdných obrazů a nechá to na nás. Podobně nejednoznačné a přitom poeticky silné je zpívání se Žofií Kabelkovou (Uvězněná, uvězněný), kde vlastně jediným vodítkem pro optimistický pocit z písně je jen naopak jasný hlas zpěvačky. Připočteme-li k tomu, že se v dalších písních pěvecky mihnou Mošny a členky Oka, zní tedy deska mnoha hlasy.
Na desce je mnoho písní o pochybnostech – kromě těch milostných jsou to i pochyby existenciální – zbude tu něco po nás? V letadle, Ryby v hejnu, Fraon, Vidět víc jsou vlastně na podobné téma. Ale díky tomu, že jsou napsány různou poetikou a nepodobají se ani hudebně, vůbec to nevadí. Další část písní jsou imprese, obrázky z cest, dojmy – onen vzácný okamžik, kdy v náhlém nasvícení uvidíte věc jinak, nově, zvláštně, a povede se vám to zaznamenat. Sem patří jak instrumentální hříčky, tak Včely a Klavír ve křoví a podle mého soudu asi nejlepší píseň z této kategorie na albu: Loudavý – imprese z procházky africkým tržištěm. Napsal-li jsem, že Cicvárek nenabízí své definitivní soudy, musím dodat, že je zde i kategorie písní, kde naopak své postoje dává najevo. Jsou to písně, o kterých by se dalo říci, že nějak reagují na “velký” svět, že zřejmě vznikly právě jako reflexe na to, co se děje kolem a co jej silně zasáhlo (Lom, Opilí čerti, Telefony). To, že dává postoje najevo, ovšem neznamená, že je sděluje takříkajíc “na plnou hubu”.
Cicvárek je dobrý textař a dokáže si napsat text, který by mu formálně vyhověl. V textech neexistují výplně a vaty, popis jde v přesných a úsporných obrazech: Je normální noc. Spí jeleni v křoví. Železné koleje k obzoru plovou. Pára jde od úst. Plýtváme slovy, než nám ruce začnou k nebi růst. (Ryby v hejnu) Většinou jde o texty rýmované a pravidelné, ostatně jeho konzervativnímu smyslu pro písničku pravidelná struktura sluší. Výjimky ale jsou, například asi nejsilnější skladba alba vůbec – Telefony, která už stojí ve frontě na zveřejnění v mé rubrice Písničkový tip.
Jsem-li u chválení této desky (a nic jiného v podstatě v této recenzi nenajdete), musím se ještě zmínit o tom, že mám pocit, že Ivoš se zlepšil i jako zpěvák. Stále zřetelně artikuluje s pečlivostí profesora (čímž vlastně je), ale aniž by to bránilo výrazu a odlišení jednotlivých písní.
A tak budiž řečeno závěrečné slovo: Deska je to velmi dobrá, patří k tomu nejlepšímu, co mne letos potkalo. Jsem zvědav, kterým směrem se Oko vydá příště.

Jiří moravský Brabec