Věčný poslední romantik Marko Č.

Marko Čermák a Paběrky, Poslední romantik, Supraphon

Už podruhé za sebou mi přišlo psát o dvoudeskovém výběru největších historických hitů jedné osobnosti. Minule to byli Hoboes, nyní Poslední romantik Marko Čermáka. Hoboes patřili na osadu, byli trampská skupina a hráli moderní trampskou muziku. Marko Čermák je duší i životem tramp, tramp spíše putující a jeho muzika, respektive muzika, na které se tak či onak podílí, putuje také v širším spektru: od bluegrassu přes country až k trampgrassu. Jedním z důvodů pro vydání dvojCD jsou kulaté Markovy narozeniny – Marko si tedy dává dárek sám sobě, ale hlavně a především: dává nádherný dárek všem posluchačům a příznivcům country (a dalších škatulek, jak jmenováno výše).  Marko Čermáka jsem poznal nejprve jako kreslíře seriálů (a to nejen Rychlých šípů, ale snad se mi moje minulost promine, i jako malíře tuším, že Modré pětky, seriálu o pionýrském (?) oddílu v časopisu Pionýrská stezka), pak následoval Marko – hudebník a nakonec Marko – člověk a kamarád. Rád jsem poznal jeho mírný, laskavý humor a pokoru a s potěšením jsem konstatoval, že jsem si ho tak nějak na základě jeho kreslení vlastně představoval...  Na dvojalbu nejsou žádné překvapivé objevy, ten, kdo muziku sleduje dlouhodobě a pravidelně, je bude všechny znát, nebo dokonce i na nějakém nosiči mít. V tom zvláštnost kompilace není. Její síla a význam se projeví už při čtení seznamu skladeb a vynikne při kontinuálním poslechu, který ukáže, jednak jak se Marko hudebně vyvíjel, jednak ukáže oslavence v širokém spektru jeho audiodovedností (vizuální dovednost malování bohužel na bookletu CD není patrná, škoda, že si Marko obal sám nenamaloval, nebo nepřipojil nějakou ze svých kreseb – já osobně miluji jeho mapy...). Marko Čermák se na výběru předvede především jako precizní hráč na banjo, a to jak doprovodné, tak sólové v instrumentálkách, dále v řadě případů jako textař, a občas i jako (velmi civilní) zpěvák a autor hudby. Snad proto, jak málo Marko zpívá, mi přijdou nejzajímavější právě tyto kousky (Psí píseň). Bez dechu jsem poslouchal i instrumentálky (Vltavská marina), pozorně jsem se soustředil na texty - nejen na obsah, ale i na to, jak je uchopili jeho kolegové z kapel, ve kterých účinkoval (White Stars, Greenhorni – Zelenáči a Paběrky) a srovnával je s texty jiných autorů v ostatních  písních, které byly vybrány na kompilaci z jiného důvodu než z důvodu Markova textu. Ale stejně zapůsobily i ty ostatní, “obyčejné”, nahrávky, kde Marko prostě “jen” hraje na banjo – ty právě tou silou kontinuity hudební mravenčí práce klenoucí se přes desítky let. Práce, která se časem vyvíjela, přesto však zůstávala charakteristicky stejná. Práce, které říkáme umění, ale mě tohle slovo v tomto případě přijde povrchní. Práce, která se stala Dílem.  Na nahrávkách je samozřejmě znát punc doby, toho jak hráči zráli, toho, jak některé nahrávky byly spíše kompromisem a podobně – ale takhle pitvat se měly (a asi i pitvaly) v době premiéry – po desítkách let vesměs všechny nahrávky na výběru prokázaly svou životaschopnost a význam pro (českou) country. Zakolísání tónu či jednodušší text se s odstupem let jeví úplně jinak. Kéž by se takto dalo psát po letech i o některých současných zvucích, které na deskách mnohdy nacházíme. Dneska se už nemusí lovit nahrávky z rozhlasových středních vln či odezírat, jak umělec hraje na jediném koncertě, tak jako se Marko Čermák kdysi musel propracovávat k poznání, že to banjo, jehož zvuk obdivoval, mělo o strunu víc, než bylo v té době v kraji zvykem, ale stejně bude dvojalbum nejen zdrojem vzpomínek a potěšení, ale také zdrojem poznání – a to je na dvě CD docela dost.