Výmluvně vrásčitá ruka na titulní straně bookletu obracející potrhaný list letitého zpěvníku, opotřebovaného častým používáním, patří Johnnymu Cashovi – a není to stylizace, ale historický dokument, jak dokládá Cashovo úvodní slovo: “Má matka měla starou knihu – Heavenly Highway Hymns. Sedávala a zpívala z ní – staré chrámové písně, lidové gospely, byly jich stovky za ta léta jejího života. Milovala tu knihu. Teď je moje, poznamenaná šrámy a plná oslích uší – tak trochu jako jsem já sám, a i já ji mám rád. /…/ Písně v té staré knížce pro mě znamenají víc než vám mohu sdělit, tak vám jich pár zazpívám, jen já se svou kytarou – jednoduše, bez příkras, s vědomím, že Bůh miluje hudbu a že hudba s sebou nese naději na lepší zítřek.” Není možné to album charakterizovat lépe – do těch několika řádků Johnny Cash vtělil celé své muzikantské krédo, život, jak o něm chtěl zpívat a jak ho chtěl žít.

Je to bilanční deska – nejen protože si nad jednotlivými písničkami připomíná bolestnou smrt bratra (When the Roll Is Called Up Yonder, In the Sweet By and By) komplikované dětství a dospívání plné chudoby, živoření a těžké fyzické práce,jakož i rodinný rituál společného rozloučení zpěvem u lůžka umírajícího otce (Let The Lower Lights Be Burning), ale že se vyrovnává se vším, co ho potkalo, bez výčitek, s moudrostí a pokorou jak v průvodním textu, tak především v interpretaci. Zvolil absolutní prostotu – holá melodická linka, jednoduchý (vlastní) kytarový doprovod a hluboký tmavý hlas - chvějivý, nádherně plný basbaryton, přesvědčivý zpěv naplněný smířenou duší. Jak píše jeho syn John Carter Cash: “Vzpomínám, jak mi jako dítěti zpíval spoustu těch starých písní. Bezpochyby to byl gospel, co chtěl vždycky zpívat ze všeho nejvíc. To je ono – jen on,jeho kytara a ten kluk v jeho srdci si zpívají z mámina kancionálu.”

Cashův jediný mužský potomek ví, co říká: od začátku chtěl být Johnny Cash gospelovým zpěvákem – už tehdy, kdy u dveří kanceláře Sun Records Sama Phillipse trpělivě vyčkával na svou první příležitost. Ne peníze, ale právě Samova neústupnost ve volbě žánru (“Nejsi žádná Mahalia Jackson, aby ses uživil jako zpěvák gospelů – nikdo by si tě nekupoval!”)byla příčinou Cashova přestupu ke Columbii, kde mu vysněné gospelové album slíbili. Vyšlo v roce 1959 (Hymns by Johnny Cash), ale nebylo to přesně to, co by si představoval. Ani další pokusy (mj. Hymns from the Heart, 1962, The Holy Land, 1968, The Gospel Road, 1973) nebyly tím, co sám od sebe očekával – a tak se opravdové perly objevovaly víceméně nahodile v řadových albech (“Matka mi nikdy nezazlívala, že zpívám rock´a´roll a country, protože skoro na každém albu jsem měl alespoň jeden gospel, abych jí udělal radost.”). Určitě tušil, že tento pokus bude poslední – a jistě si přál, aby tečka za jeho dílem byla důstojná.

Mnohé písně, které na desku vybral, známe nejen z četného (převážně vícehlasého) zpracování našich i zahraničních skupin (například Where the Soul of Man Never Dies), ale třeba i jako naše country hity sedmdesátých let (I Shall Not Be Moved – Skálou chci se stát - v podání Nadi Urbánkové). I proto (mimo jiné) stojí za poslech i srovnání Cashova prostá, nikoliv prostoduchá (jako u četných předchůdců) interpretace.

Helena Bretfeldová

HOME