Bolestná nádhera na rozloučenou

Rick Rubin se v Johnny Cashovi nezklamal ani napopáté – pokud by ho však někdo podezíral z „tancování na hrobě“, pak neprávem: letošní albová novinka, American V: A Hundred Highways (název citovaný z písně Love´s Been Good To Me, kterou o něm a pro něj napsal Rod McKuen) je Cashovým úmyslným zpěváckým epitafem, poslední studiovou nahrávkou „muže v černém“ pořizovanou s jeho souhlasem (možná na jeho výslovné přání) a s plným vědomím toho, že toto je opravdové rozloučení. Cashův hlas prostoupený bolestí těla i ducha a zrcadlící očekávání smrti může na někoho působit až děsivě – ale v bolesti je zvláštní, neopakovatelná krása, neboť všechny nepodstatné věci se ztrácejí, ustupují a zůstává jen to, co ještě zpěvák cítí jako nutnost, nezbytnost svého sdělení.

Vypadá to, že Johnny Cash vyzpíval všechnu bolest a trápení, která v něm zbyla, a zkoncentroval poslední zbytky sil na písně, které do té doby nestihl vyzpívat – a rozhodl se přesvědčit nás, že teď je na ně ta pravá chvíle. S překvapivou lehkostí se prostřednictvím textů vyznává ze svých pocitů: prosí Boha o pomoc („ještě nikdy jsem Tě o nic nežádal – teď mi prosím pomoz ujít ještě kousek cesty“ –  Gatlinovo Help Me), omlouvá se všem svým protějškům („jestli dokážeš číst mezi řádky, tak víš, že jsem se vždycky snažil tě pochopit“ – Lightfootovo If You Could Read My Mind), z jeho vyznání lásky dýchne stesk (Rose Of My Heart), plánuje si poslední cestu vlakem („už slyším hvízdání třistadevítky – to se blížím já ve svý rakvi“ – Cashovo vlastní ryzí blues Like The Three-O-Nine) a na tuto cestu si přeje dostatek sil a Božího požehnání (starobylá On The Evening Train Hanka Williamse i jeho vlastní I Came To Believe – „i když jsem upadal a ztrácel se v pochybách, uvěřil jsem ve vyšší moc nade mnou“). Přečteno působí jako póza, vyslechnuto v Cashově interpretaci je to naprosto přesvědčivé, stejně jako mírně sebeironický text (I´ve Been) A Legend In My Time. Nejobjevnější je však jeho zpřístupnění dalšího významu, jakéhosi druhého plánu v textech dosud chápaných jako zúčtování milostných vztahů, bolestná loučení se ztracenou láskou – tak jedině se prozatím zdálo možné rozumět Springsteenovu Further Up On The Road, tím spíš dvěma romancím známým z chvějivě vypjaté lyrické interpretace Gordona Lighfoota: If You Could Read My Mind a Four Strong Winds. A najednou je tu účtující Johnny Cash a z jeho smířeného, vyrovnaného sdělení vysvítá, že takto bolestně a přitom láskyplně je možné se loučit i se životem – a slova popisující vzpomínky, zraněné srdce i obavy z toho, co má přijít, jsou tu zcela namístě. Cash vybíral uvážlivě se zřetelem na krátký čas, který mu zbýval – proto zvoleným slovům pro tu chvíli „jeho“ výpovědí dokážeme porozumět také – a proto nás tak zasahují.

Působivost Cashova bolestně namáhavého, utrápeného, a přesto srozumitelného poselství umocňují Rubinovy prosté, nicméně nápadité a vkusné aranže: pouze akustické kytary občas doplněné hammondkami nebo violoncellem. Přesto se atmosféra mění píseň od písně: folková kytara je v patřičnou chvíli podepřena hlubokým cellovým (či dokonce kontrabasovým?) motivem (úvodní Help Me a také Lightfootovo If You Could Read My Mind). vzápětí je vystřídána náznakem baptistické bohoslužby (Cashův hlas gospelového předzpěváka pro God´s Gonna Cut You Down podporuje „sbor“ vytleskáváním a vydupáváním rytmu). Pak přijdou vychytávky: třeba kytarová „suchá“ bluesová rytmika dobarvená nezbytnou bottleneckovou vyhrávkou (Like The 309) nebo  ironii textu podtrhující krátké kytarové tremolo (A Legend In My Time). Ale vše dává vyniknout hlasu v jeho silnějších i slabších chvílích (obojí umí být působivé: gradace docházejících sil zpěváka patří k nejsilnějším momentům alba – kupříkladu Four Strong Winds vymaže svým nenapodobitelným charismatem jakkoli dokonalou interpretaci Cashových předchůdců).

Hlas ze záhrobí? Možná – ale měl zaznít a měl co říct. Naposledy.

Helena Bretfeldová 

HOME