Čankišou: Lé La, Indies Scope 2008, celkový čas: 49:16

Brno a jeho nejbližší okolí obohatily českou nekomerční hudbu o několik významných vývozních artiklů. Vedle Ivy Bittové, Pavla Fajta, Petra Váši, vydavatelství Indies (a jeho nástupnických firem) nebo členek Tara Fuki (které sice z Brna nepocházejí, avšak seznámily se zde na studiích) jsou to v posledních letech také Čankišou. Kapela, která sice vznikla mimo okruh takzvané brněnské alternativní scény (existuje-li vůbec ještě něco takového), avšak ve které se sešli muzikanti dvou generací s bohatými zkušenostmi. Zatímco v počátcích se pozornost médií soustředila především na bubeníka Zdeňka Kluku, známého z legendárních Progres 2, postupně se stal hlavní tváří kapely nepřehlédnutelný zpěvák Karel Heřman. Jenže Čankišou si nehrají na partu více či důležitých individualit. Kapela se minimálně na koncertech snaží vystupovat jako semknutý kolektiv, což v rozhovorech zdůrazňuje například tvrzeními, že s první změnou sestavy přijde konec celé skupiny. I na čtvrtém řadovém albu tak zůstávají Čankišou jako sedmice (s nehrající kapitánkou-manažerkou Hankou Vojtěchovou, která se o svůj tým stará opravdu vzorně). Za hlubší analýzu by stála otázka, jak se nové brněnské kapele podařilo proniknout se svou hudbou už dvakrát na obrovský festival v Pákistánu, na přehlídku především frankofonních kapel na ostrově Réunionu nebo do řady evropských zemí. Vždyť jiným by k naprosté spokojenosti stačilo rozjásané publikum na Chodských slavnostech (!) v Domažlicích, kde jsem Čankišou v roli moderátora už dvakrát uváděl. Je pravda, že eklektický přístup k world music může u Čankišou zavánět módností, avšak při pohledu zblízka zjistíme, že skupina se k němu propracovala vlastní, originální cestou. Brněnské septeto přišlo na počátku s žánrem, který se podobá všemu a přitom ničemu. Zatímco folklór, etno, world music – ať už to nazveme jakkoli – je hudba, která vychází z kořenů, Čankišou si vymysleli vlastní pseudofolklór, ke němuž museli kořeny, legendy, mýty a báchorky vymyslet či rekonstruovat. A od hudby smyšleného jednonohého lidu Čanki, zpívané “autentickým” jazykem, se nyní posouvají k inspiracím skutečně světovou hudbou, a to v přímé závislosti na počtu exotických krajů, které mají možnost navštívit.  Proto je nové album Lé La pojmenované podle kreolské odpovědi na pozdrav, proto výtvarník obalu (opravdu jsem jeho jméno nepřehlédl?) situoval jednonohé postavičky na tropický ostrov, proto je hudba současných Čanišou mnohem barevnější než poněkud jednotvárný styl minulých desek.  Základem zůstává už známý styl postavený na kombinaci rytmických nástrojů a dechů (od saxofonů po didgeridoo), přičemž místo mandolíny hraje poprvé důležitou roli elektrická kytara. Tento přístup Čankišou konfrontují s hudbou, kterou slyšeli, nasbírali a také živě provozovali na svých výletech. A tak v jedné písni slyšíme pákistánského zpěváka Saina Zahoora, ke slovu se dostanou roztančené kreolské melodie, jinde nás Čankišou pozvou na Balkán, ke kterému měla skupina i v minulosti hudebně blízko. Kromě toho na CD uslyšíme například sbor dětí z Ugandy nebo hrdelní zpěv. K Brnu se kapela stále hlásí přizváním Petra Váši do zběsilé skladby Kardima Normale. Vedle ní doporučuji zaměřit pozornost na orientální Lahore, na hardrockové kytarové riffy v Zuha nebo na jasný taneční hit Harampa Rija. V Borrega se Čankišou jen tak mimochodem otřou o valašský folklór a předposlední skladba Kustino Oro zní jako pompézní finále výpravného westernu. Všímejte si detailů, zní pak moje obecná rada, ke které mě navedl dávno vyhynulý dronte mauricijský, který se na obalu alba krčí v levém horním rohu.  Ano, může se zdát, že Čankišou míchají vše se vším. Jenže na albu Lé La jednotlivé styly a žánry pevně drží pohromadě a kapela celou desku odehrála v maximálním nasazení bez jediného zakolísání. Sehranost celku a vyhranost jednotlivých členů vyvažují zdánlivě laciné šoumenství (ČankiŠOU). Karel Heřman není mistr intonace, mnohé texty, které zpívá, nemají žádný smysl, avšak jeho hlas je dalším nástrojem, který přesně zapadá do soukolí hudebního stroje, který se z Brna valí do světa.

Milan Tesař
Folk & Country 7-8/2008

HOME