Cover
verze z laptopů
Jan Burian: Dvanáct
druhů samoty. Indies MG, 2010, celkový čas 47:05
„Říkáme
tomu radikální alternativní popmusic, neboli jak by vypadala popmusic, kdyby
v hudebním průmyslu byly u nás normální poměry,“ Tak zní často citované
„programové prohlášení“ Jana Buriana k této desce. A je to i jeho oblíbené
téma: folkař nejsem a vlastně bych mohl být součástí popmusic, kdyby se u
nás dělala světověji. Je to jistě velké lákadlo: zůstat tím intelektuálním,
kultovním písničkářem a přitom se stát součástí popmusic s její přístupností
a konec konců penězi a popularitou. Není divu, že vznikla deska – bohužel
tak trochu a la these. Pro projekt „hleďte, jak z mých písní umím udělat
mladou desku s moderním zvukem“ si vybral Burian 11 svých starších písní
z různých období (nejvíc jich pochází z alb Černý z nebe a
Jenom zpívám), ke kterým přidal dvě novinky s hudbou svého syna
Jiřího Buriana. Deska navíc není poskládána jen tak libovolně, ale má
jednotící myšlenku danou názvem CD (s výhradou, že Kámásútra a Je
pozdě o samotě příliš nejsou – snad k ním míří „dodatek“ názvu alba …“a
jedna něžná píseň navíc“?). Jenže v takto vymezeném souboru není bohužel
příliš špičkových Burianových songů – takových, kde písničkář boduje
originálním tématem nebo ponorem do nálad a psychologií. Takové jsou dvě
písničky: Podzim, i melodicky silný, a už potřetí nahraná Ještě
tak pejska; ostatní jsou o kategorii níže. Jan Burian na albu
Dvanáct druhů samoty jenom zpívá – přesně v souladu s názvem svého
dávného alba, na kterém ovšem hrál ostošest na klavír. Produkci alba – tedy
všechno ostatní – měla na starosti úderka Republic of Two: již dříve zmíněný
Jiří Burian a Mikuláš Růžička, kteří „dostali zcela volné ruce, ať si
s písničkami dělají, co chtějí“. Na rozdíl od názoru, že „živé muzikanty
doplňují laptopové smyčky“ jsem přesvědčen, že základem zvuku alba jsou
právě laptopy obou producentů. Jen asi třetina písní se opírá o živé bicí
hostujícího Jana Janečky, ostatní rostou z přediva umělých zvuků, ruchů a
hluků. Většinou doplněných basou, kytarami (občas i akustickými) a klávesami
nebo klavírem. Dalších akustických nástrojů je na desce, pravda, dost:
Růžička hraje na flétnu, klarinet, harmonium a hammondky, Jiří Burian na
citeru, hosté na violoncello (Terezie Kovalová) a lesní roh (Aleš Janoušek).
Většinou ale jen pár tónů, navíc při míchání vykázaných téměř do
neslyšitelnosti: takový ten apartní způsob obarvení „moderního zvuku“.
Burianův nezpěvácký způsob zpracování písniček nabízí nepřeberný prostor,
jak to udělat jinak a některé cover verze Burianových songů považuji za
excelentní (Blues pro věřitele – Bílá nemoc, Předvánoční koleda
– Jablkoň). Ale pokud chceme žasnout, jaká zajímavá metamorfóza původního
materiálu nastala, asi není možné, aby sám autor a interpret byl znovu její
hlavní postavou. A že tím novým přínosem je přece ten moderní zvuk? Tam
cítím asi hlavní problém – možná jen můj: jsem totiž přesvědčen, že
neexistuje žádný „moderní zvuk“, jenom prostě zvuk. Zvuk nahrávky, který se
více nebo méně hodí k skladbě, které se zmocnil. Jsem přesvědčen, že
recenzovaný zvuk se k recenzovaným skladbám hodí méně. Černý z nebe
hned v úvodu desky odrovnaly stroje možná nejdůkladněji. Podzim a
Ještě tak pejska přestály změnu celkem elegantně: kvalita holé písně je
opravdu podstatným momentem. Kámásútra pochází z desky Zrcadlo,
kde už začal Burian zkoušet různé strojové zvuky, takže zde zní – opřená o
důkladnou elektrickou kytaru – možná paradoxně přirozeněji. Na písních jako
Rybí pláč, Napočtvrtý nebo Vypadáš pobaveně je nejhorší
ztráta atmosféry. V původních verzích – často volnějších – Burian klavírista
vyhověl Burianu zpěvákovi, když bylo třeba, pomohl písničce drobnou
agogikou. Strojový rytmus typu „aby ti naši mladí mohli tančit“ vše pouze
válcuje. Největší úlet (Loučení) mně nevadí, ač to není můj šálek
čaje: přece když změna, tak pořádná. Republic of Two tu vytvořili zcela
novou hudební složku: v základu jsou disco-techno zvuky, zřídkavé harmonie
vytváří jakési vytí vyhladovělých vlků a do toho Burian mírně monotónním
hlasem polorecituje… Co se dvou úplných novinek – duetů s Lenkou Dusilovou
týče, Samota je příjemná záležitost. Na konci desky se ocitla zřejmě
jako jakýsi bonus, protože zvukově je úplně jinde (většina písničky pouze
s akustickou kytarou). 1 – 1 = 0 má naproti tomu refrén jak od
Kryštofů a zpěv jak Bartošová – Sepéši. Opravdu zběsilá popina, které
nepomohou ani použité slovní hříčky: co bych zeširoka připodobňoval, kam tu
míří Jan Burian, stačí si poslechnout 1 – 1 = 0… Máte-li snad pocit,
že cílem mé recenze je navážet se do spolupracovníků Jana Buriana nebo snad
jeho samého, rád bych vás vyvedl z omylu. Buriana jako výrazné postavy naší
písničkářské scény si velmi vážím. Jeho albům Dívčí válka a
Muži jsou křehcí, která do značné míry dělal se stejnou partou a
podobnými prostředky jako Dvanáct druhů samoty, jsem dal 10 a
9 bodů, Dívčí válku speciálně považuji za album roku. I
Dvanáct druhů samoty je pořád nadprůměrná záležitost (tedy za 6) –
horší asi Burian neumí. Jenom musím říct, že mně se líbí asi nejmíň ze
všeho, co kdy udělal.
Tomáš Hrubý
Folk 9/2010 |