Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Recenze  
HOME Zpět na seznam

Cover verze z laptopů

Jan Burian: Dvanáct druhů samoty. Indies MG, 2010, celkový čas 47:05

„Říkáme tomu radikální alternativní popmusic, neboli jak by vypadala popmusic, kdyby v hudebním průmyslu byly u nás normální poměry,“ Tak zní často citované „programové prohlášení“ Jana Buriana k této desce. A je to i jeho oblíbené téma: folkař nejsem a vlastně bych mohl být součástí popmusic, kdyby se u nás dělala světověji. Je to jistě velké lákadlo: zůstat tím intelektuálním, kultovním písničkářem a přitom se stát součástí popmusic s její přístupností a konec konců penězi a popularitou. Není divu, že vznikla deska – bohužel tak trochu a la these. Pro projekt „hleďte, jak z mých písní umím udělat mladou desku s moderním zvukem“ si vybral Burian 11 svých starších písní z různých období (nejvíc jich pochází z alb Černý z nebe a Jenom zpívám), ke kterým přidal dvě novinky s hudbou svého syna Jiřího Buriana. Deska navíc není poskládána jen tak libovolně, ale má jednotící myšlenku danou názvem CD (s výhradou, že Kámásútra a Je pozdě o samotě příliš nejsou – snad k ním míří „dodatek“ názvu alba …“a jedna něžná píseň navíc“?). Jenže v takto vymezeném souboru není bohužel příliš špičkových Burianových songů – takových, kde písničkář boduje originálním tématem nebo ponorem do nálad a psychologií. Takové jsou dvě písničky: Podzim, i melodicky silný, a už potřetí nahraná Ještě tak pejska; ostatní jsou o kategorii níže. Jan Burian na albu Dvanáct druhů samoty jenom zpívá – přesně v souladu s názvem svého dávného alba, na kterém ovšem hrál ostošest na klavír. Produkci alba – tedy všechno ostatní – měla na starosti úderka Republic of Two: již dříve zmíněný Jiří Burian a Mikuláš Růžička, kteří „dostali zcela volné ruce, ať si s písničkami dělají, co chtějí“. Na rozdíl od názoru, že „živé muzikanty doplňují laptopové smyčky“ jsem přesvědčen, že základem zvuku alba jsou právě laptopy obou producentů. Jen asi třetina písní se opírá o živé bicí hostujícího Jana Janečky, ostatní rostou z přediva umělých zvuků, ruchů a hluků. Většinou doplněných basou, kytarami (občas i akustickými) a klávesami nebo klavírem. Dalších akustických nástrojů je na desce, pravda, dost: Růžička hraje na flétnu, klarinet, harmonium a hammondky, Jiří Burian na citeru, hosté na violoncello (Terezie Kovalová) a lesní roh (Aleš Janoušek). Většinou ale jen pár tónů, navíc při míchání vykázaných téměř do neslyšitelnosti: takový ten apartní způsob obarvení „moderního zvuku“. Burianův nezpěvácký způsob zpracování písniček nabízí nepřeberný prostor, jak to udělat jinak a některé cover verze Burianových songů považuji za excelentní  (Blues pro věřitele – Bílá nemoc, Předvánoční koleda – Jablkoň). Ale pokud chceme žasnout, jaká zajímavá metamorfóza původního materiálu nastala, asi není možné, aby sám autor a interpret byl znovu její hlavní postavou. A že tím novým přínosem je přece ten moderní zvuk? Tam cítím asi hlavní problém – možná jen můj: jsem totiž přesvědčen, že neexistuje žádný „moderní zvuk“, jenom prostě zvuk. Zvuk nahrávky, který se více nebo méně hodí k skladbě, které se zmocnil. Jsem přesvědčen, že recenzovaný zvuk se k recenzovaným skladbám hodí méně. Černý z nebe hned v úvodu desky odrovnaly stroje možná nejdůkladněji. Podzim a Ještě tak pejska přestály změnu celkem elegantně: kvalita holé písně  je opravdu podstatným momentem. Kámásútra pochází z desky Zrcadlo, kde už začal Burian zkoušet různé strojové zvuky, takže zde zní – opřená o důkladnou elektrickou kytaru – možná paradoxně přirozeněji. Na písních jako Rybí pláč, Napočtvrtý nebo Vypadáš pobaveně je nejhorší ztráta atmosféry. V původních verzích – často volnějších – Burian klavírista vyhověl Burianu zpěvákovi, když bylo třeba, pomohl písničce drobnou agogikou. Strojový rytmus typu „aby ti naši mladí mohli tančit“ vše pouze válcuje. Největší úlet (Loučení) mně nevadí, ač to není můj šálek čaje: přece když změna, tak pořádná. Republic of Two tu vytvořili zcela novou hudební složku: v základu jsou disco-techno zvuky, zřídkavé harmonie vytváří jakési vytí vyhladovělých vlků a do toho Burian mírně monotónním hlasem polorecituje… Co se dvou úplných novinek – duetů s Lenkou Dusilovou týče, Samota je příjemná záležitost. Na konci desky se ocitla zřejmě jako jakýsi bonus, protože zvukově je úplně jinde (většina písničky pouze s akustickou kytarou). 1 – 1 = 0 má naproti tomu refrén jak od Kryštofů a zpěv jak Bartošová – Sepéši. Opravdu zběsilá popina, které nepomohou ani použité slovní hříčky: co bych zeširoka připodobňoval, kam tu míří Jan Burian, stačí si poslechnout 1 – 1 = 0… Máte-li snad pocit, že cílem mé recenze je navážet se do spolupracovníků Jana Buriana nebo snad jeho samého, rád bych vás vyvedl z omylu. Buriana jako výrazné postavy naší písničkářské scény si velmi vážím. Jeho albům Dívčí válka a Muži jsou křehcí, která do značné míry dělal se stejnou partou a podobnými prostředky jako Dvanáct druhů samoty, jsem dal 10 a 9 bodů, Dívčí válku speciálně považuji za album roku. I Dvanáct druhů samoty je pořád nadprůměrná záležitost (tedy za 6) – horší asi Burian neumí. Jenom musím říct, že mně se líbí asi nejmíň ze všeho, co kdy udělal.

Tomáš Hrubý
Folk 9/2010

Váš pohled?
zpět na seznam recenzí

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.