Jan Burian nahrál sám s doprovodem klasického klavíru to, co ještě uznal za hodné vydání ze svých juvenilií. Na albu Blues 4. kategorie tak najdete čtrnáct písní z let sedmdesátých, na Božském klidu čtrnáct písní z let 1980 – 1985. Právě takovýto tvar byl vlastně původní, ať už Jan vystupoval sám nebo s Jiřím Dědečkem – experimenty s dalšími muzikanty a tedy i s dalšími nástroji na deskách i při vystoupeních nebo s klávesami přišly později. Vrátil se tedy Burian při nahrávání k pratvaru?

Odpověď je šalamounská: vrátil-nevrátil. Jan Burian je z písničkářů své kategorie asi ten, kdo na sobě v devadesátých letech nejvíce pracoval. Nebo je to na něm alespoň nejvíc slyšet. Zatímco v oněch sedmdesátých a osmdesátých letech z něj člověk cítil jakýsi ostych, smutek, obavy a vůbec byl pro mne prototypem zpívajícího outsidera, tedy člověka, který přes písničky léčí své i cizí komplexy, dnes je Burian někdo jiný. Působí mnohem suverénněji, má nad svou tvorbou větší nadhled (což se projevuje i v uvolněnějším doprovodu a občasných vtípcích), ale přesto se oněm existenciálním obavám nevysmívá ani míň, ani víc než před tím.

Klavír už vnímá úplně jinak než kdysi, kdy asi neměl jiné představy o doprovodu svých písní, než ty, které realizoval a které byly tak trochu honky-tonky. I když se zde k takovému doprovodu pro zábavu vrací, je slyšet, že má na mnohem víc, což je patrné třeba z jazzového doprovodu v Písni o dvou hlavách. A ještě jeden interpretační posun – mám pocit, že z Janova výrazu vymizela pražština, kterou jsem z něj kdysi při koncertech docela zřetelně slyšel. Takže celkově: Jan zpívá s větším nadhledem, za lepšího doprovodu a je to líp sejmuto, než kdy mohlo být.

A navíc je pochopitelné, že soudný člověk, pokud v padesáti má veřejně předvést, co napáchal někdy před třicítkou, musí rozlišovat: Jsou věci, které může hrdě podepsat a interpretovat znovu a nejrozumnější bude neměnit na nich ani ve výrazu ani zbla, jsou jiné, kterým sice zůstal náboj, ale vy už jste dávno museli přezbrojit na jiný kalibr, takže si je musíte adaptovat, a jsou ještě jiné, které se už dají interpretovat jen s vnitřním pousmáním, jinak vám explodují pod prsty. A někdy je to všechno v jedné písničce dohromady, jak spletený copánek. A i když zdánlivě ve výrazu Jana Buriana nejsou velké odstíny, slyším, že tam přesto jsou, a jsou přesné. A právě ze souznění i kontrastů těchto poloh vzniká to, co dělá tuto desku pro mne velmi zajímavou. Jsou proměnné a konstanty v našem životě a až takováto retrospektiva či inventura nám pomůže odhalit, co kam patří. Spoustu těch písní si pamatuji, ale v některých až teď objevuji to, co mi tehdy zůstalo skryto. A mám pocit, že jsem v nich tehdy rozhodně neviděl tolik hravosti a absurdního humoru, na který ta doba nakonec asi zašla.

Pokud například Burian napsal v sedmdesátých letech sloku: “Skříň stojí na knize/ Bohem jsou peníze/ Oltářem televize/ Modlitbou zisk” (Království zvyku), není důvod to ani v současné době měnit.

Zvukově je nahrávka velmi čistá, nejsou do ní přimíchány žádné ruchy a legrácky, je poznat, že šlo o opravdický a dobrý klavír. Booklet, na jehož titulní straně je místo interpreta plyšový medvídek, obsahuje všechny texty a pár Janových dobových portrétů. Je stylový, přehledný, dobrý. Tentokrát si ovšem vydavatel zažertoval tím, že obě alba jsou bez písmene potisku a grafika je na nich naprosto stejná, takže je to na novém majiteli, aby nejméně jedno z nich dozdobil svépomocí, jinak je nerozezná.

Je otázka, proč jsou ta alba vlastně dvě. Délkou by se jejich obsah vešel v poklidu na jedno, takže to musím chtě-nechtě považovat za prodejní trik. Možná toho Jan mohl víc natočit, ale na druhé straně, kdo má jeho diskografii kompletní, má asi všechno podstatné. Pravda, docela by mne těšilo, kdybych mohl slyšet písničky z prvního alba v takovéto minimalizované interpretaci, ale na druhé straně chápu i důvody, proč to nenatočit a nechat je provždy v původně nahrané verzi. Takže jsem za tu inventuru Janu Burianovi vděčen a těším se na avizovanou novinku Drtivé jistoty.

Jiří moravský Brabec

HOME