Burana mazec

Velkokapacitní těleso Burana Orffchester v roce 2007 vyhrálo Krtka, ale ještě před tím natočilo svou první desku. Po vítězství na Zahradě se kolem kapely rozvířila diskuse, jestli to vůbec je dobrá muzika nebo jen dobovým trendům poplatný rachot. Jsou kapely, které fungují líp naživo a jiné, které zase lépe vyzní z desky, proto je album Burany docela dobrou příležitostí se přesvědčit, jestli je kapela opravdu jenom lokální oblastí vysokého tlaku na pódiu, nebo i protáhnutelná studiem. Troufnu si prohlásit, že Burana se dá poslouchat, aniž byste hopsali v kotli. Ano, základní žánrová spřízněnost je tu především s balkánskými speed dechovkami typu Fanfare, ale tvarosloví Burany je širší a aranžérsky zvládnuté. Pocit hudebního maglajzu na pódiu je přece jen do velké míry dán tím, že zvukař na přehlídce je postaven před nutnost ozvučit deset nástrojů, a navíc na menších pódiích tak natěsnaných, že stejně mikrofony snímají i to, co by neměly. Pokud bych měl vybrat z alba souvislý úryvek, pak bych pustil skladby 3 – 6, postihující dohromady celkem dobře obrys kapely. Začal by tedy Čertův mlýn odkazující na to, že autor a jeden ze dvou základních pilířů kapely Antonín Macešek úspěšně vede historizující folk Lucrezia Borgia. Téma strašidelného mlýna je podáno sice pouťově, ale i poutavě. Straší se, a máte pocit, že je to píseň div ne kramářská. V zápětí kapela zvážní v písni K čemu je říčnice zrezivělá, která je textově i hudebně typem ohlasu na domácí folklór. Kapela se zklidní, píseň má lyrickou hloubku a kdyby ji hrála normální dechovka, uvěříte, že ji našla někde na jihočeských blatech. V zápětí přijde textově i hudebně “makaronská” titulní Nas mnogo. Slovem makaronský míním praxi středověkých potulných vakantů, kteří v písni střídali dva jazyky – domácí a latinu. Tady se střídá čeština a pomotaná ruština, a zároveň i ruská melodika s domácí dechovkou. Píseň o nelehkém vztahu Čechů a Rusů, kteří nás osvobodili, ale zároveň byli barbary s jinou stepní mentalitou – nas mnogo. A v zápětí přijde majstrštyk druhého pilíře kapely – Míti Denčeva. Vzdělaného muzikanta s jižními kořeny, který v písni Hedvika sáhne po haličské židovské muzice s jejími emocemi, a v průběhu písně donutí kapelu jazzovat. Ve skutečnosti je těch různorodých inspirací na albu ještě mnohem víc, v úvodní písni Kšeft se vychází z půdorysu čardáše a podobných útvarů, v následující Gádžo přijde na řadu melodika cikánská, v Dyni moravská, S Bat-šebou v objetí jde hudebně na blízký východ a zároveň do latiny (i to jde), a tak dál. Kapelní aranžéři se vyřádili. Hlavním autorem a zpěvákem je Antonín Maceček. On sice víc chraptí než zpívá, ale u téhle muziky to moc nevadí. Hudebně dokáže extrahovat z různých zdrojů jejich podstatu a napsat píseň, která jasně odráží regionální specifiku, ale přitom ji bere po svém. Možná nejlépe svůj postoj k world music Maceček ilustruje v písni Ej Romale, Slované. Nejen tato dvě atika, ale i grmáni a turci zde spolu pijí tequilu. Prostě dnes se všecko mísí, a proč se k tomu s nadhledem nepřidat? Texty velmi často nejsou žádnou velkou poezií, i ony spíš vycházejí z lidové poetiky, ale Maceček si do nich dokáže vypůjčit dostatek funkčních stylotvorných rekvizit, což není žádná maličkost. A je schopen hezké zkratky třeba: Můžeš na mně nechat oči aji ruce. Občasné vulgarismy mi u něj nepřijsou samoúčelné. Trochu mi přišlo líto, že větší pěvecký prostor nedostal disponovaný Míťa Denčev, zpěvačka Iva Burdová není sice mimořádná, ale rozhodně ani slabina. Obsazení kapely se silnou dechovou sekcí (tuba, klarinet, trubka, trombon), rytmikou a zahuštěnými doprovodnými nástroji (bicí, perkuse, akordeon, kytara, banjo) a exotickým kořením starého nástroje (cistra), který ale zvukově nijak nevybočuje od možností současných drnkacích nástrojů, se zvukařům ve studiu (renomované Tonstudio Rajchman) podařilo dobře přečíst a zafixovat. Nejen na poměry FT Records je booklet dobrý, obsahuje vše zásadní, včetně textů graficky čistě a přehledně. Což se dá prakticky říci i o kapele.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 2/2008

HOME