Bůhví: Akt Michal Dvořák – WIND 2004 Celkový čas: 43:24

Že jsou pražští Bůhví zajímavá kapela, vím už několik let. Sleduji je s napětím od prvních demonahrávek Vynášení zimy a Chagallie (už zde předvedli textově vyzrálé hity Vyhaslej den, Země zvedá trávu a Noc v Bělehradě) přes “dlouhohrající demo” Slovo o pluku Igorově až po předloňskou devítipísňovou nahrávku Bůhví. Akt je první skutečné album kapely – oficiálně vydané a zároveň se stopáží blížící se ideální třičtvrtěhodině. Soubor v základním složení kytara (Martin Hrubý), klávesy (Ondřej Brzobohatý), trubka (Karel Pičman), baskytara (Pavel Trojan) a bicí (Jaromír Telenský) se zde definitivně loučí s tápáním začátečníků a představuje se jako opravdu vyzrálé těleso – se skvělými instrumentálními výkony, s dospělým projevem zpěváků, s nebývale barevnou hudbou a s texty, o kterých se nedá nepřemýšlet.

Narážky na žánrovou pestrost muziky Bůhví se čas od času objevují nejen v tomto časopisu. Pro někoho může jít třeba o “trochu zvláštní celek” (Rock & pop, březen 2004), mně je však tato barevnost velmi příjemná. Nad zdánlivou roztříštěností (ke které se sama kapela vtipně hlásí fotografiemi v bookletu) totiž vítězí touha rozkřičet se do světa a a s ní spojená hloubka textů. V rozjásané úvodní Čas tančí kvapík mezi řádky o kapičkách a zapíjení čteme také poselství o dvoutisíciletém kulturním dědictví. Laila jistě není jen příběh o obyčejné arabské dívce (“Sedmnáct let je to zpátky / co i bulvární plátky / tiskly její tvář)”, Compay Segundo je vyznáním zesnulému hrdinovi dokumentu Buena Vista Social Club a Země zvedá trávu obsahuje (hádám) narážky na pobaltský folklór (“Přes širokou vodu s Vilnem jsi plul”). Za nejsilnější píseň považuji Než se rozední, reáliemi nabitý příběh anonymního kubánského uprchlíka, kterého strach na voru “nese bůhví kam”. Před očima Středoevropana se tu míhají Havana na břehu moře, obratník Raka i kýžený Key West na souostroví Florida Keys, a to barvitěji než na pestrém točícím se glóbusu. Nadějeplný výkřik “Jestli na sever dopluju / tak ti slibuju moje Havano / o tvé kráse i chudobě / píseň o tobě napíšu” zní potom tak naléhavě, až máte pocit, že jej zpívá opravdu vyčerpaný muž, který právě unikl ze spárů Ostrova svobody.

Ale dost analýzy jedné písně. I v dalších skladbách se najde docela dost silných obrazů. Ty však občas necitlivě překrývá snaha muzikantů blýsknout se svým hráčským uměním. Příklad? Země zvedá trávu se mi mnohem více líbila v klidnější úpravě na demonahrávce. Zde sice hostující Matouš Kobylka hraje výborně na klarinet, ale bicí ženou píseň tak dopředu, že slogan “…po nebi kráčel” splývá do nesrozumitelného chuchvalce slov. Co se týče hudební složky, čím dál důležitější roli u Bůhví hraje trubka Karla Pičmana. Vůbec mi nevadí, že ve zmíněných Než se rozední a Compay Segundo je zřejmá inspirace už zmíněným fenoménem Buena Vista Social Club nebo jinými kubánskými zdroji. Vždyť témata obou skladeb si o něco podobného přímo říkala. Spíše než jako o plagiátorství bych tedy mluvil jako o zdárně odvedené ilustraci (pro úplnost je třeba doplnit, že v Než se rozední dechovou sekci tvoří také tenorový saxofon a trombón). I další nástroje skvěle ilustrují témata a nálady písní (akordeon ve Slově o pluku Igorově nebo orientální perkuse v Laile). Avšak jedním z nejsilnějších momentů alba je také výpověď Nechte mě!, kterou zpívá Martin Hrubý pouze s kytarou. Škoda, že jí album nekončí. Závěrečná legrácka Unisono mi jako příliš velká trefa do černého nepřipadá.

Výhrady, které k albu Bůhví mám, jsou pouze záležitostí mého osobního vkusu. O žádném detailu bych rozhodně nemluvil jako o chybě nebo jako o průšvihu. Ano, někde bych možná nahradil rychlé bubny klidnější a decentnější rytmikou. Některé méně výrazné písně bych si možná odpustil … Ale jako posluchač jsem si spočítal, že na albu Akt pokládám devět až deset skladeb za velmi dobré. A to – při patnácti písních na desce – rozhodně není málo.

Milan Tesař

HOME