(Ne)sólové album Ireny Budweiserové

Irena Budweiserová: Nobody’s Fault… (spirituals and gospels), Indies Records 2006, celkový čas 51:12

Spirituály a gospely, podtitul nového sólového alba Ireny Budweiserové, hovoří za vše. Na rozdíl od předchozích desek s autorskou či obecně umělou tvorbou (Korýši času, Někdy si připadám jak pták) obsahuje novinka skutečně především tradiční písně afroamerického původu s duchovní tematikou. Výjimku představují dvě zhudebněné básně Langstona Hughese, které však tematicky do kontextu desky zcela zapadnou.  

Pokud snad znáte výrazný hlas Ireny Budweiserové pouze z nahrávek Spirituál kvintetu, budete při poslechu novinky překvapeni, jakkoli je zvolený repertoár domovské kapele bližší než skladby ze zpěvaččiných předchozích cédéček. Nobody’s Fault… je totiž v první řadě jazzová deska. K jazzu sice měla Budweiserová blízko na všech svých předchozích sólových titulech, ale snad nikdy (s výjimkou debutu Blue Soul) se mu přiblížila tak výrazně. Doprovodná skupina zní na první poslech jako jazzové kytarové trio. Ve skutečnosti však v základní sestavě kapely Fade In najdeme kontrabasistu Víta Fialu a dva kytaristy (Jaroslava Šindlera a Miroslava Linku), zatímco bubeník Miloš Dvořáček „pouze“ hostuje. Slůvko „pouze“ dávám do uvozovek záměrně, neboť právě jeho perkuse jsou v několika skladbách nejvýraznějším nástrojem.

Hovoříme sice o sólovém albu výborné zpěvačky, avšak kapela má na desce minimálně stejně důležitou roli. Stačí se zaposlouchat do kytarových sól (Šindler na elektrickou kytaru v Deep River nebo Linka na kytaru akustickou v Wade In The Water), aby nám bylo jasné, že máme co do činění s výtečnými muzikanty. I když jsou aranže Miroslava Linky překvapivé (téměř rokenrolový začátek v Too Late, latino-jazzová Wade In The Water), originálům, v řadě případů určeným původně ke sborovému zpěvu, v žádném případě neškodí. A když už má posluchač pocit, že instrumentální zručnost a aranžérské ozdoby převažují nad sdělením, přizve si Budweiserová do jedné písně kolegy zpěváky Jindru Malíka a Richarda Tesaříka a zazpívá s nimi téměř a capella (The Last Time).

Zatímco z jamování s pěveckými kolegy je cítit především radost ze zpěvu (Tesařík, natož Malík, se Budweiserové výrazem a plností hlasu nevyrovná), v opravdu sólových číslech paní zpěvačka předvádí své skutečné mistrovství. V Deep River přesvědčí o svém hlasovém rozsahu, v Roll, Jordan, Roll vede zajímavý dialog s Dvořáčkovými bicími a v A Soldier’s Plea se z expresivní naléhavé ženy stane na chvíli tklivá vypravěčka. Přitom zpěvačka svým hlasovým uměním mnohem častěji než kapela sahá až na hranici, za kterou už by výsledek zněl nepřirozeně, vyumělkovaně. Míst, kde tuto citlivou mez přesáhne, na albu naštěstí příliš není, avšak například nejvypjatější pasáž z už zmíněné Deep River (jinak úžasně gradující téměř šestiminutové písně) bych si dokázal odmyslet.

Označil-li jsem album jako jazzové, je to samozřejmě zjednodušující. Odkazů na latinskoamerické rytmy je zde požehnaně, méně časté (ale také přítomné) jsou výlety do blues nebo folku (Nobody’s Fault But Mine, Black Maria).

Pochvalu si zaslouží dramaturgie alba. Vedle slavných a písní v méně tradičních úpravách (vedle zmíněných například titulní Nobody’s Fault But Mine) zde posluchač najde i několik méně známých skladeb. K nejsilnějším písním desky patří Courage Lord, uvedená zde s českým textem Ireny Budweiserové Dej mi sílu. Jen si marně lámu hlavu, proč pouze jedna a právě tato píseň má slova v češtině, zatímco všechny ostatní zůstávají v anglickém originálu. Mimochodem u desky nazpívané téměř výhradně anglicky bych uvítal texty v bookletu. Zvláště obě Hughesovy básně bych moc rád při poslechu sledoval na papíře. V této souvislosti mi přijde přiložený zpěvaččin plakát zbytečný a ke zvolenému žánru se nehodící. Irena Budweiserová je skutečně výrazná osobnost, ale u spirituálů jde přece jen (přes originalitu interpretace) především o obsah.

Milan Tesař

HOME