Lístek z Bretaně

Bran - An delienn, Indies Scope Records 2008, celkový čas: 52:44

Česko-bretaňská skupina Bran vychází sice v základu z bretaňského folkloru, ale kombinuje ho s hudbou střední Evropy, snaží se do ní (především v rytmice) vnášet moderní fúzní prvky a občas zalaškovat s posluchačem tím, že použije něco, co na první poslech připomíná lidovou píseň, ale ve skutečnosti jde o kompoziční prvek, který není v lidové bretaňské hudbě doložen. Mohou si to dovolit, protože jsou zruční muzikanti s vkusem i darem jemného humoru. Na jejich novince An delienn najdete takových případů celkem požehnaně. Začnu ale spíš výtkami. Booklet je trojjazyčný – česko – francouzsko – anglický, přičemž ne všechny texty jsou stejné. Budiž. Obsahuje i texty písní v keltské bretonštině a ještě nějakém dalším jazyku, ve kterém jsem snad spolehlivě rozpoznal finštinu. (Zpívá se zde i francouzsky, ale to není exotika.) Nicméně finsky umím asi o tři slova méně než bretaňsky. Například vím, že havran se bretaňsky řekne bran a lístek an delienn, finsky netuším. Booklet slibuje, že na webových stránkách kapely s obskurní adresou (www.bran.eu.com) najdu texty a překlady. Ani více než půl roku po vydání alba to ale bohužel není pravda ve všech případech. Smíříte-li se s tím, že se bližších informací o obsahu některých textů nedopátráte, už vás ale čekají prakticky jen samé příjemné věci. Ostatně kouzlo kapely netkví v textech, zhruba polovina alba je instrumentální a jinak stačí vědět, že tohle je píseň pirátská a tamto o boji živlů. Živly a především voda (jak jinak v Bretani, dceři moře) jsou ostatně ústředním tématem většiny desky. Frontmanem kapely je u nás už asi deset let fungující bretonec Dewi Pajot (zpěv, bombard, klarinet, whistle). Na jednoplátkový a uhlazeněji znějící klarinet přitom hraje častěji než na dvojplátkový drsněji znějící bombard, což hudbu Branu posouvá blíž k našim představám české než bretaňské lidové hudby. Melodický potenciál nástrojáře kapely pak doplňují zejména hostující Markéta Langová (housle), Petra Scarfogliero (příčná flétna) a Tomáš Görtler (akordeon). Sestavu dále tvoří Vojtěch Jindra (akustická kytara, bouzouki, mandolína, niněra a další nástroje), Petr Tichý (kontrabas, elektrický kontrabas) a Zbyněk Tokhi Krupa (perkuse). Ty doplňují hostující zpěvák Frédéric Jacq a na bicí Radim Chrobok. Najdete tradiční písňové formy a rytmy mazurky, valčíku, polky, u nás méně známě tance z Bretaně (plinn, shottish), česko-bretaňský dialog valčíků Tilh ha brug (Vřes a lípa), ale i hříčky typu “valčík na pět dob, protože tři jsou málo” (5/4).  Některé písně jsou lidové, ale Dewi většinou vybral písně i v Bretani hrané méně často, takže se nemusíte bát, že půjde o kousky, které už k nám keltská vlna posledního dvacetiletí několikrát vyplavila. Něco jsou převzaté umělé melodie, ale dost kompozic je z dílny členů Branu (Pajot, Jindra, Görtler). Dewi i Fréderic velmi přesvědčivě zpívají, zejména v baladách, mezi nimiž najdete i variaci na tu ze Stevensonova Ostrova pokladů, našinci jim ve zpěvu slušně přizvukují, v dialogu nástrojů je poznat, že si docela užili všelijakých vzájemných fines. I když je většina písní hybných a veselých, dokáží vytvořit i melancholickou zasněnou náladu. CD vychází jako digipack, výtvarně slušně provedeno, o problémech s obsahem jsem se zmínil výše. Deska je skvěle nahraná a vymíchaná (studio Solisko, Černošice), ani ty nejtišší nástroje nejsou pohlceny zvukem ostatních. Což je na druhé straně u některých nadbytečných perkusních zvuků (čínský déšť) skoro škoda. Rovněž je možné diskutovat, zda zachycení zvuků větru a moře není už na podobných projektech trochu klišé. Ale trápí-li mne takovéto úvahy, je to prostě tím, že to základní – muzika, funguje velmi dobře. Za zhruba deset let existence kapely je to už jejich čtvrté album, a kapele rozhodně nedochází dech.